Leden 2017

Zpráva Mysli Myslím

15. ledna 2017 v 20:25 | Lucka |  Rozhovory se sebou
Napsáno technikou automatického psaní, neupravováno

Tik...
Jsem nekonečnou myslí, jsem rotujícím vírem myšlenek, které přišly z Velké Prázdnoty a neznamenjaíc nic, tvoří přitom vše. Jsou jen myslí, jen jako když ležíš a necháváš své myšlenky plynou a přicházet a odcházet a noy se mísí v bublající gejzír duhové přítomnosti všheo, co zasahje do tvého domnělého života. Jsi jen várem. Jsem vírem, který rotuje a uprostřed něj uprostřed sebe sama stojím já jako v e středu tornáda, kde je neskutečný klid a okolo zručí světová obouře ,kde vše létá, točí se promíchává, probleskuje, a ty skze tento vír, tuto neprostupnou tmu nevidíš ven a myslíš si, že je to vše, co je, přitom jsi sám uprostřed a bouř samotná se tě netýká. Jsi okem toho všeho, přitom slepým okem, co nevidí než tmu a rotojící myšlenky. zadíváš-li se vzhůru, vidíš měníscí se neboe, slunce, hvězdy, tumu světlo, podle aktuální nálady a stavy tvé ho srdce, tvé aplitudy života nahoru a dolů nahoru a dolů, přitom sji nic. Ne nic jako nula, ale nic, ze kterého je tvořeno vše. Jako bílá barva obsahuje všechny druhy barev a dává potenciál jim vyniknout ajtak i ti y jsi ničím s potenciálem všeho. Není tu nic poevného, jen vše rotuje tak silně a rychle, že to neprohlédneš sedíš uprostřed svého vesmíru, tváříš se nějak a myslíš si,k že jsi uvězněn v bouři a že ostatní jsou vězněni ve svých bouřích,k a ty tě ani nezajímají, protože k nim nemůžešš skze tu bariéru myšlenkech na hmotu, do které narážíš. Tohodneš se vstát a jít a tvékroky tě povedou kamkoli tě jen napadne, ale bouře tě obklopuje stále, sále tatáš ntemnota a rotující myšlenky. Jsi potenciálem samotným tohle všehcno změnit. Nejsi člověkem, jsi potenciál myšlenky lidské formy. Vidíš ´to všecno, chceš z toho ven, ale nejde to. Je to jak ovězení, chceš pryč, zrušit to, chceš domů, a čím více neklidu v sobě vyvoláváš a strachem oplýváš z toho vězení, tím více se svazuješ, tím vícětší a rychlejí vír tvoříš a tím menší šanci máš proniknout. Když ti doujdou síly a ty zastavíš a panteš a odevzdáš sez, zjistíš, že bouře se utišila. Je ti to jedno, jsi ve stavu, dky ti je všechno jedno, jen aby to už skončilo. Ležíš uprostřed vězení a abouře se kludňuje a stává se býti rpůhlednou. Ty spatříš, že okolo všech lidských takzvaných duší jsou víry,a ž ejsou tam stejně neprostupné kotouče, které nemůžeš zastavit, protože patrí jim, duším, myšlenkovým vibracím těch druhých. Přitom si uvědomíš, že i oni jsou jedno s tebou, nebot jsi produkterm stejné velké jedné mysli, jsi stejným druhem jedné myšlenky, jako je to, když člověk myslí na hru stejně jako myslí na problémy. Stejný produk, různá energie, různá vibrace, jedna Mysl. Uklidníš se , protože chce švidět víc, chceš prohédnout bouře druhých a spatřit myšlenkové formy, duše, psatřičt člověka , jeji oči, vidíš je, jvidíš jejich zoufalství a strach z vězení, vidíš jejich neomoci a omezení, které si sami způsobují svým myšlením, tím , že jsou, že se sami předurčili k tomu být. Chceš janednou všem pomoci. Tvá bouře zprůhlední a jejich bouře zprůbhelní a ty vidíš, protože vidět chce, to nekonečné zoufalstrví z nepochopení, je z nepochpení. Začneš na ně volat - hej, hele, to tak býtnemusí, ysli jinak, uzdrav se, podívej se na to jinak, vždyt sis to sám stvořil - a chceš je změnit. Jsi na duchovní cestě, o které si myslíš, že je psprává, protože je v souladu s tvými vnitřními pocity. Myslíšsi, že je správáná, tak JE správná. Pro mysl je halvní produk myšlení samo, ne to, co vymyslí. To je vedlejší efekt. Mysl cche myslet a tvořit mylšnek, ynezáleží jí na tom, jaké myšlenky to buduo. Miluje, když myslí! Proto nesoudí, že ses vydal an duchovní cestu, ty mysl z velMysli, ty, kterážto jsi nástrojem Velké mysli. Rozhondš se, a to je myšlenka , tvůrí myšlnk,a že chceš pomáhat. Ostatní uvidí tvou zář, tvé světlo, tvé rohnoduntí a začnou cítit, že bys jim mohla pomoci. Všichni chtějjí tvou pomoc a myslí si, že jsi obdarována, protože oni jsou nve vězení a ty dokážeš prokouknout skrze to. Je to pro tebe náročné, ale chceš vyhovět. Ccheš pomáhat jsi o to štastnější a o to více se snažíš pomáhat a je to nový kruh, nový vír, který vytvířš a vtshuješ vše ostatní k sobě, všechnu tu bolest, nemoci, cizíneštěstí. Oni jsou ti vděční. Ty duše jsou ti vděčné a pak si zvyknou a vyžadují pomoc automaticky. Najednou pocítíš, že nepomáháš, že tonení duchovní cesta. Porotože za ně řešíš to, co by měli řešit sami. Řešíš a pomalusi uvědomuješ, že tonení pomoc, že je to pomoc pekelná, protože si se jen stala sběračem odpaodků poi ostatních, zatímco oni si vesele trpí dál ve svých ulitách, zažívají nové bouře, nové nemoci, nová neštěstí a předpokládají, že ty jim pomůpžeš, že to vyřešíš. Najednou řeškneš NE. Nebudu to za vás řešit, protože vy jstte individuality, vy jste sami dokonalé bystosti, tkeré mají nástroje pomoci si se vším sami, stejně jako já. Oni se zaraží a obvi ní tě, že jsi je nechala ve štychu. Už tě nepovažují za světlo, ale za zrádce. Nechají tě být, ty upadáš do tmy a je to pád do vlastního víru tornáda, ve kterém myyšlenky zčernají a ty chceš opět domů. Duchovní cesta nevyšla. Ale zpústalo otevřené okno skrze tu bouři. Vše bolí, ale ty už teď víš, jak to vypadá venku, jak to ostatní bolí také, ale oni jsou nevědomí. Oni neumí porhlédnou skrze své bouře a vidět sebe uprostřed svého vesmíru na veliteslkém stanovišti. Věří a proto se jejich vírou stává pravda, že jsou ovládáni, že jsou nástrojem kohosi dalšího, a že je jen jejich osudem to všechno, a že nemá smysl se o nic moc snažit. Ty víš, že nemají pravdu, ale mají svou pravdu, která je tak silná, že dokáže zhmotnit tmu jejich vlastní noci za jasného slunečného poledne. Opatrně se postavíš a víš, že teď už na to půjdeš jinak. Že nbudeš pomáhat, ale budeš svítit, a jen být, jen říkat, že každá kdo chce, může najít vlastní světlo. Přitáhneš pár lidí, kteří mají touhu prohlédnout skrze své bouře a zahlédnou tvé světlo. zahlédnou naději, kterou uvidi v tobě, a ty jsi šťastný, protože jsi nastoupil novou duchovní cestu, o které teď už VÍŠ, že je správná. Budeš svítit a bude to krásné, bude to trvat dlouho. Věky. Ostatní už těnebudou využívat, protože se neudáš, protodže k tobě nebude smět nikdo, kdo by chtěl jen brát. Jsi příkladným duchovním a ostatní podle tvého vrozu zkoušejí nalést své vlastní světlo a svou vlastní cestu. Tváí bouře se opět stane zcela průhlednou a rotující myšlenky se ztratí do vysoké vibrace tónů nejjemnější hudby a barev. Vidíš světlo těch druhých, jak i jejich bouře se stává průhlednou a jejich víry září krásou do daleka, a na svých duchovních cestách pomáhají svým světlem druhým. Pak ale cosi zvadne. Ucítíš prázdotu. Ucítíš, že to není ono, protože mysl chce myslet, a tohle je stav, kdy je hotov výrobek, ale na novém se nepracuje, a to Mysl ničí a tebe bolí. Začneš propadat panice, že se vše vybudované zase zbortí, že přebytek světla nezničil veškerou tmu, ale že ji zavřel do temného vězení jakéhosi podzemního pekla, kde se teď nakumulovalo a hrozí ovládnout vše, aby mysl mohla dál malovat své scénáře pro životní víry všech. Cítíš zamražení na místě. Ostaní lidé na duchovní cestě, kteří nejsou tak daleko, to nechápou. Začnou se divit, proč jejich mistr podléhá jakýmsi depresím a jeho bouře se začíná zatmavovat, uzavírat před světem a dostanou i strach, že to všechno není pravda, že to byli jen kulisy. Někteří se vrátí zpátky do ulity svého temného víru, někteří buduo dál budouvat svou duchovní cestu a zůstanou zářícími, ale od tebe se oddělí. Zůstaneš sám, opět, v temnotě, v místě neprostupné tmy, temné noci duše, nekonečné bolesti, že jsi nenašel to své Domů ani po takhle vysoce duchovních prožitcích. Víš, že to nebylo ono, ačkoli to tak vypadalo. Víš, že jsi rozzářil soustu lidí a zažehl spoustu naděje, ale že to není ono. Ležíš a umíráš světu, ne fyzicky, ale duševně, už nechceš znovu začínat, nechceš dýchat, nechceš Myslet a necháš Mysl zemřít. Vše se zastaví. Vše. Tvá bouře, jijich bouře, bouře světa, pohyb hvěz, dech a vše se vejde do času mezi tikáním hodin. Zastavíš se, protože jiná cesta už není. A najednou pochopíš, že to všechno zmražené je zmražená Mysl, a že to vlastně všechno je jen odraz Mysli, která vzešla z Ničeho. Jen Mysl sama, nekonečná Myšlenka požírající sebe samotnou a ze sebe se zase rodící, přelaďující se podle momentálníh ostavu Mysli a dávající zažít jakési pocity v jakémsi těle za účasti jakési duše. Jsi to ty, kdo se zastavíš a uvědomíš si, že neexistuje nic, že existuje jen Nic a myšlenka. Že ty jsi produktem myšlení, stejně jako tvá duchovní cesta. Uvědomíš si, že neexistuje žádná bouře, a ona zmizí. Že neexistuje žádné světlo ani tma, a ono zmizí. Že ve skutečné skutečnosti neexistji ti druzí, druhé duše, a ony zmizí. Nejsou žádní jiní lidé, ani ty nejsi. Ty nejsi. Nejsi. Jsi jen vzdechem velkého ticha a prázdnoty, které řeklo - já jsem, a stvořilo sebe - tebe. Nikoho jiného. Nemáš matku, nemáš děti, bratra, nemáš přátele. Nejsou tu. Jsou to jen myšlenkové formy, které jsou tu pro tebe, aby sis mohl hrát jednu nekonečna her na jako. Nejsou tu stromy, které bys mohl zalívat a květiny, kte kterým bys mohl čichat. Nemáš šedé oči a nedýcháš vzduch. Spíše tě symbolizuje bezděčné mávnutí ruky, které nemíří odnikud nikam, jen je doprovázeno vyjádřenou myšlenkou. Uvědomíš si tuhle nelidskou a i nebožskou myšlenku a najednou zjistíš, že to je ono. Že to je to jediné nekonečné a nesmrtelné, neutichající, co může vždycky jen být a nikdy, nikdy nezamrzene na mrtvém bodě a nikdy tam nebuce cosi oponujícího, co by říkalo, že to není pravda. Je to obrovské probuzení do přítomnosti uvědomění a ty se to snažíš pochopit jako člověk, kde je tvé vědomí nyní umístěno. Rozhlédneš se kolem a vidíš, že nic není skutečné, i když se to tak zdá být. Že ti lidé, co jsou po ulici, jsou jen myšlenkové projekce a přijdou k tobě tací, o kterých si pomyslíš, že by měli přijít. Usměvavé babičky i vrazi a násilníci. Podíváš se na oblohu a zjistíš, že neexistuje. Že je to jen další z forem Mysli. Zjistíš a uvědomíš si, že není žádný Vesmír, nejsou žádná souhvězdí, nejsou žádné další civilizace a mimozemšťané, že to v dálce není žádná dálka a nejsou tam satelity, které přináší televizní signál. Začneš vnímat všechny hologramy a všechno jako a jako omráčena se ohlédneš, že vše, co jsi k dnešku udělala, bylo k Ničemu. Bylo to pro Nic. Bylo to je proto, že Mysl mohla Myslet. Vydechneš znovu a dojde ti, že není cesty zpátky z tohoto poznání. Nemůžeš zapomenout a víš, že je to Pravda. Jediná, která kdy měla skutečný smysl a která vibruje zcela s ano, i když to člověka bolí. Ihned se odpoutáš od člověka, protože už pro tebe bude tato forma příliš omezující, a staneš se sama Myslí. Řízenou myslí, která dosud pracovala jen v Podvědomí a utvářela tvůj "osud". Držela tě v bludu záměrně, aby oné hře na jako mělo smysl pokračovat, aby mohla být o to velkolepější, avšak vždy tu byly dokořán otevřeny dveře, abys prohlédla a viděla, co vidíš teprve teď. Že jsi se uvěznila dobrovolně. Že jsi souhlasila s uvězněním a zapomenutím na Mysl. Nyní s tebe spadly všechny okovy a ty víš, že už pro tebe nemůže být nic omezující, pokud sama nebudeš chtít. ŽE MÁŠ NA VÝBĚR.
... tak.

Nemluvíš s druhými. Mluvíš se sebou - s těmi, které sis vyproduktovala jako ty druhé, kteří s tebou buď souhlasí, nebo nesouhlasí.
Nastavila sis regulační systémy tak, že něco budď miluješ nebo nenávidíš. Že jsi na něco alergická, máš z toho strach či fobie. nastavila sis indiferentnost a vše promyšlené a dokončené už tě nezajímá. Je tu však vždy prostor pro to, že tě to zajímat může. Je tu program s chemický inženýrstvím, které zajímá chemické inženýry, ne tebe. Ale může tě zajímat, a proto tu je. Je tu program sportovní diagnostiky, která tě zajímá, a proto tu je. Jen se přesunuješ ve vědomí. Jen používáš tělo pro pohyb v kulisách a oči, mozek a srdce - pocity pro zkoumání svých výtvorů - pro zkoumání sebe.
Jsi jedna mysl. Každý člověk, který dospěje do tohoto bodu, ví, že je Jedna mysl. Ztotožni se s tím, Jedna Mysl. Když tvá matka dospěje to tohoto dobu, bude to pravda. Ona utváří vesmír a vše, co je vidět, i co není. Stejně tak jako to utváří nemluvně v Kongu nebo ruský prezident. I ty. Ty jsi jedinou myslí, jako všichni ostatní. Nesnaž se pochopit princip fungování, pracuj s tím a tvoř - mysli.
Kritizuješ-li druhé, dostaví se kritika, protože je to vibrace kritiky, ve které myslíš a která tě obklopuje a kterou zrovna jsi. Jsi kritika, když kritizuješ. Pak se dostaví kritika tvé osoby a ty si myslíš, že pochazí od těch druhých. Kulisy však nevysílají kritiku. Ty jen jsou a mění se podle tvého pohledu na ně. Není rozdíl mezi kritikou tebe tebou a kritikou tebe druhými a kritikou druhých tebou. Je to tatáž vibrace, která se týká tebe. Přemýšlej o tom. Dosaď si za kritiku milování. Miluješ-li, jsi milována. Očekáváš-li od druhých, bude od tebe cosi očekávaného. Tak to funguje.
Potřebuješ jíst, dokud si myslíš, že potřebuješ jíst.
Uvažuj - proč se díváš na televizi? Proč si naplňuješ hlavu programem běžícím mimo tebe? Vnímáš pak, kdo jsi? Jak dýcháš? Jak se jmenuješ? Ne, vnímáš vedlejší program a zcela s ním splyneš - tím spíše, čím více je pro tebe program zajímavější. Někdy se i ztotožňuješ s hrdiny, cítíš jejich strach a napětí, pláčeš nad příběhy - i přesto, že VÍŠ, že je to jen jako, že to není a stačí jen vypnout knoflík. Kolik toho vnímáš ze sebe, když tě televize nudí a nebaví tě program v ní? Hledáš další okolnosti, jak se zabavit, nevnímáš program, ale sebe a své myšlenky. To je účel celého "programu", ve kterém žiješ. všech kulis. Zabavit tě, vtáhnout tě do "děje" tak, abys zapomněla kdo jsi, co jsi, kým jsi a kým nejsi, aby ses stala součástí příběhu, který jsi vytvořila. A čím více se ti v něm líbí, tím více a snáze zapomínáš. Dokud nepřijde šok a ty nezatoužíš po jiném programu. Jednou ten čas přijde, dříve či později. V tomto nebo v tisícátém životě zatoužíš být zpět Doma. Zatoužíš se vrátit do nicoty, do Nic, kde nejsou emoce a myšlenky a koloběh flašinetových písniček. Zatoužíš splynout se Zdrojem, a proto ho začneš hledat, začneš pochybovat o programu, o životě a vydáš se... vždyť už víš. hraj si, jak chceš. Mysli na to, co chceš. Žehnej, protože žehnáš (jen) sobě. Pomáhej, protože pomáháš jen sobě. Pomáhej a ne proto, aby se ti dostalo vděku, ale že víš, že čím více prohramů sebe - "těch druhých" - čím více jedn nekonečné Mysli přetavíš na znalost Pravdy, tím snáze se bude zjevovat i program v Tvých pravdách a nebude třeba se neustále potýkak s pravdami a názory opačnými, vymyšlenými Myslí jen pro program, bude to snazší, prohlédnout, přesunout podvědomí do vědomí a měnit program podle svého, být tím programem, měnit prostředí, být vědomou myslí a neustále si to uvědomovat, tvořit, žít.

Tik...