Vzkaz Matce Zemi

3. srpna 2014 v 13:16 | Lucie Poláková |  Proč se to děje




Matko!

Před Tebou poklekám, abych Ti byla blíž, a tiše závidím Tvůj klid nad událostmi, které se týkají Tebe asi větší měrou než mě samé. Zatím. Víš, proč se k Tobě obracím modlitbou beze slov, motlitbou, co je jen v slzách skryta. S vědomím síly, která mi bylá dána, a slabostí, jež mou sílu oslabuje. Tvé energie jsou i mé, znám Tvé zloby i radosti, jakožto Ty znáš zloby i radosti, co ze mne pramení. Některé také mnohdy nepocházejí přímo z mého zdroje, ale jsou mnou jen filtrovány a transformovány. Uchvacuje mne strach, že lidé nepochopí. Vím, vlastně o nic nejde. Je zbytečný, nepomůže. Pochopí zítra, za sto, za tisíc let... Zlatá brána jest otevřená, jak se říká, je doba k rozhodnutí a vládne neklid. Nic není tiché, vše bouří a rozhoduje se, na kterou stranu se přiklonit, kam přesune se následně těžiště vah a jak se ovlivní kolektivní vědomí a nevědomí lidstva. Nelze být nečinný, ani na poušti, ani uprostřed moře na malém ostrůvku, není schovky, kam by nedoléhal neklid z událostí, co jsou obsaženy v Tvém energetickém poli. Obdivuji Tvou odvahu a moudrost. Mohla bys rozhodnout jediným pohybem svého pláště, jediným zachvěním. Ale neuděláš to. Necháš mladé duše - lidi - aby se samy staly dospělými, dovolíš jim hrát si na Tvém pískovišti, a byť je to bude stát mnoho modřin, necháš je zažívat dobrodružství života, aby jednou mohly vystoupit a říci - děkujeme Ti, Matko, za svobodu, děkujeme Ti, že jsi nás nechala hrát si. Poučeni z vlastních chyb se zasmějeme vlastní minulosti a konečně pochopíme slovo tolerance.

Vlastní (s)vědomí jest nám našimi vahami tomu, čemu se říká dobro a zlo. Čemu podlehneme? Jak se rozhodneme? Co nazveme dobrem a co zlem? Jak začneme soudit bez toho, aniž bychom soudili druhé a jejich váhy? Jak sjednotíme rádoby nesjednotitelné, aby vše mohlo fungovat mírově? Už tu není vedení z vnějšku, které bývalo kdysi. Už jen malému množství lidí jsou diktovány přímo předpisy, kterými se mají řídit. Předpisy oslavující někoho, kdo pro ně má představovat modlu a vzor a uctívat myšlenky a činy těchto modlů, zatímco myšlenky vlastní jsou vražděny, aniž to člověk sám tušil. Diktatury, náboženství... Jen těm jest toto umožňováno, kdo ještě touží po prožitcích omezenosti. Těžko tací budou dopřávat sluchu svobodě myšlenek. Většina z ostatní populace už této svobodě začíná naslouchat. Odvažuje se tomu, byť ještě neumí jednat podle toho, co slyší, nechápe vnitřní hlas a zdá se jí být příliš odvážným a krásným, aby to mohla být jejich nová pravda, byť by tak velmi ráda učinila.

Jsou zde tisíce informací tak protichůdných, že nemůžeme nebýt zmateni. Zmateni pro impuls k počátku hledání sebe a svých názorů bez ohledu na myšlenky a pravdy (tedy ustálených pravidel a dohod, která dodržujeme a přijímáme bez uvažování nad nimi) druhých. Snadno vybírat z jedněch šatů, nesnadno z tisícerých, nejméně snadno vzít látku a šaty si sám ušít. Hledáme svobodu, začínáme nevěřit slepě v to, co je nám nabízeno na stříbrném podnose a s podmanivou melodií v podprahovém vysílání. Jak zaslechneme hlas svobody a dál jednáme podle starých vzorců, cítíme se vnitřně rozerváni. Nastupují úzkosti, touha po jistotách, po zázemí. Je to dobré znamení, byť se to zdá velice obtížné. Staré se musí zbortit, aby mohlo být vystaveno nové. Borcení bolí, pohřbíváme při něm plno tradic, mnohdy i nesmyslených a překonaných, jen ze zvyku dodržovaných, bez vnitřního náboje, případně s přidáním náboje takového, který se nám hodí do karet. Tradice bez opravdové vnitřní tradice zmizí. Borcení ničí vzpomínky - naše kotvy v přítomnosti, co nám určují, jací teď jsme a do čeho jsme se zformovali.

Na staveništi si lze jen ztěží představovat vznostné paláce, ve kterých bude vládnout Radost všem stejnou měrou, když zatím vidíme jen plány na papíře a hromady suti, co je třeba odklidit. A zdaleka není zbouráno vše. Jsme ve fázi, kdy znovu objevujeme oheň a nedoufáme jen v bouři, která by nám jej dala. Učíme se křesat a vzpomínáme si, že kdysi jsme to docela dobře uměli. Ty, Matko, to s radostí sleduješ a věříš v nás. Jedinému člověku těžko pochopit, člověku, tolik zahleděnému do vlastních problémů. Zatímco já často vtahuji negaci do sebe a cítím, že mě mnohdy drtí, že veškerá má síla se zcvrkává, když pamatuji na zlo z minulosti, na jeho sílu i dílčí vítězství, Ty víš, že je to hra iluzí, hra prožitků, hra tvůrčích myšlenek a negace jsou pro Tebe stejně výživnou potravou, jako Láska sama. Patří k sobě. Držíš mne na nohách, když chci klesnout, a připomínáš, že mým úkolem není fňukání nad vlastní přítomností ani touhy po odchodu někam, kde bude líp. Dáváš mi krutá znamení z budoucnosti lidí i budoucnosti Tvé a očekáváš, že je správně dešifruji, nezlomím se a pomohu, kde třeba jest. Věříš mi, a mně je z toho znovu do pláče, protože mám pocit, že selhávám. Ale Ty mne znáš. Víš, že zase vstanu, nadechnu se a zkusím vykročit znovu tím směrem, který cítím, že je správný. Že slabost je jen mou vlastní vytvořenou iluzí v tak realistické realitě, kdy ve skutečnosti mi neubyla ani kapka ze sil, které mám, jen se přelívá z jedná nádoby v pravé ruce do nádoby v ruce levé. Ty mne vedeš, usmíváš se a šeptáš, že jsi to věděla. Už dávno předtím, než jsem přišla k Tobě. Omlouvám se Ti, že někdy neumím být silná, jsou to stavy, kdy příchází nejvíce poznání a zároveň Tvé podpory, a děkuji, že mi vždycky odpouštíš - vlastně se ani nezačneš hněvat, a já se stydím jen za tyhle své myšlenky. Před Tebou nemusím. Děkuji Ti. I za ty chvíle občasného klidu, co značí nadcházející bouři.

Váhy lidského kolektivu se ještě nepřevážily na žádou ze stran ani nevyrovnaly na mírovou neutralitu, zatím se jen mohutně vychylují tam a zase zpět, jak se pohybuje lidské nevědomí - jako v příboji, tápe ve víře a podléhá beznaději, hledá pevný bod, ale vypadá to, že bez války se ani neustálí. Je třeba dobořit, co jsme bořit začali, protože v sutinách se žít už nedá, byť se o to mnohdy snažíme, když nevidíme východisko a necítíme se býti zrovna architekty lepších zítřků. Vím, že strach je zbytečný. Strach opustit minulost a rádoby jistoty v sutinách. Mnozí zahynou, jak říkáš. Udělají svou práci a přenechají výstavbu paláců svým dětem a možná i sobě v životech příštích. Zahynou, ale jejich energie zůstane. Obrovská bolest přeživších bude posledním odsunem nepořádku. Lidé se konečně zastaví a začnou přemýšlet. Srdcem. Až dopadne poslední slza, poslední povzdech, až nastolíme první úsměvy, základy paláců Radosti budou vystavěny a nezůstanou tací, kteří by chtěli znovu začít bořit. Už nyní je ale třeba spousta práce - vnitřní v srdcích dobrých lidí, aby dopady byly co nejmírnější a prach ze sutin nás nezadusil všechny. Hlásím se. V plné polní, ale s rukama beze zbraně. Ať už lidé pochopí, či ne.

Přeji Ti, Matko, co nejméně bolesti, a děkuji Ti, že při Tobě smím žít.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Yima Yima | E-mail | Web | 3. srpna 2014 v 18:13 | Reagovat

Rozhodně zatím nejzajímavější (v tom smyslu, že není všední na téma Zlo a dobro) článek na toto TT, na který jsem narazila.

Zařazuji do výběru na http://tema-tydne.blog.cz :)

2 Lucka Lucka | Web | 5. srpna 2014 v 17:25 | Reagovat

Díky moc, vážím si toho :-)[1]:

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama