Srpen 2014

Mírem proti válce aneb Deset minut denně pro mír

22. srpna 2014 v 11:07 | Lucka |  Pomocníci matičce Zemi



Mírem proti válce aneb Deset minut denně pro mír
Nedivím se, že je světová válka. Ne, že není nebo nebude, konfliktem je už zasažený dost velký kus Země. Možná, že když nám neteče krev na našich dvorcích a neumírají naši příbuzní a přátelé, tak se nám to tak nezdá. Třeba jenom chceme být slepí a tvářit se, že nás se konflikt vedený kdesi daleko a kýmsi cizím netýká. Můžeme soucítit a přispět na charitu, co se stará o válkou postižené, a myslet si, že jsme udělali dost pro potlačení jejích důsledků. Dál žít s pocitem, že vše je daleko - vždyť v naší dennodenní všednosti to vypadá, že ani není. Ale ona je. I tady. Ona už totiž vypukla hodně dávno - v naší "atmosféře". Neustálé "bojové" myšlenky, snaha být lepší než druhý, porazit konkurenci v podnikání, v boji o pracovní pozici i v tom, kdo jako první nastoupí do autobusu. Nedejbože, aby nás někdo předběhl ve frontě na poště! Dokonce i sportovní boje, které měly mít za smysl přátelské setkávání pohybově založených lidí a nejdůležitějším aktem v celém utkání mělo být podání si rukou, jsou vidět prvky nesmiřitelnosti a mnohdy až zarážející rivality. Ve volných chvílích hrajeme bojové hry na počítači a necháváme se jimi doslova pohltit. Bojujeme s účesem, s nadváhou, s úkoly. A co víc, od malička slýcháme, že o místo na slunci se musí bojovat. Tak vystrkujeme lokty, jsme ostražití, aby druzí náhodou neměli něčeho víc nebo si nežili lépe. Takováto krutá válka se mezi námi pod vrstvou falešných úsměvů a zdvořilostního chování odehrává každým dnem. Jen sem tam prodoutná jako kořenový oheň, co není vidět, ale je nejzrádnějším při snaze jej uhasit. Ti, co z mnoha důvodů chtějí "velký konflikt", této nálady umí skvěle využít. Stačí pár šikovně nastavených zákonů a pošťouchnutí třeba v "upravených" televizních zprávách k tomu, aby nás popohnali ještě více proti sobě, a my bez přemýšlení do tohoto boje vstupujeme, místo abychom se těmto popoháněčům vysmáli nad jejich naivitou. A přitom když se nás někdo zeptá - chceš válku? Odpovídáme - ne, ne, v žádném případě. Chci mír! Nabízí se otázka - proč jsme tedy neustále vnitřně připraveni k boji proti ostatním a útočíme i sami na sebe?
Vnitřní válečný konflikt již postihl většinu konzumní společnosti a hlavně takzvaně vyspělé země. Ten vnější konflikt ale stále ještě lze zastavit. Času je kriticky málo, ale lze to. Je třeba se okamžitě rozhodnout pro mír (nebo válku) a podle toho začít myslet, jednat a žít. K zastavení války mohla stačit jediná mírová myšlenka většího množství lidí na Zemi vyslaná v jeden okamžik. Jak moc je to ale reálně uskutečnitelné, nechám na posouzení každého z vás, stejně jako to, zda jste ochotni přijmout myšlenku, že zodpovědnost za globální blaho nese každý jednotlivec. Dle mého názoru i jeden jediný človíček může poškodit les pohazováním odpadků - a jiný zase pomoci lesu jejich sbíráním. Pro ostatní to znamená procházku špinavějším, nebo čistším lesem, vnímání nečistoty, nebo krásy kolem...
Často slýchám, že proti válce se musí bojovat. Tento názor nesdílím, neboť energie boje ve válce je úplně stejná jako energie boje proti válce. A jakýkoliv druh boje bojovou náladu jen podporuje. Z boje nevychází vítězů. Je smutné, že až boj o holý život nás většinou naučí nebojovat - a proto je na spadnutí válka, kde o život bojovat budeme muset a vše ostatní pak bude nicotné.
K tomuto stavu bych nerada dospěla, proto jsem se rozhodla změnit kousek z energií alespoň ve svém světě, kterýžto může něčím přispět tomuto světu iluzorně společnému. Můžete se přidat, chcete-li.
Každý den vždy v 8.00 a ve 22.00 věnuji pět minut tiché meditaci za mír. Stačí se v klidu a tichu někde usadit, uložit či postavit, dle libosti. Klid a ticho se dá naleznout i uprostřed rušné ulice, nacpaném autobusu nebo mezi ševelícími kolegy na pracovišti, stačí se jen naladit na svůj vnitřní klid a ticho, co vychází přímo ze srdce. Na pět minut zapomenout na všechny osobní i globální starosti a soustředit se na pocity, která přinášejí do duše mír. Soustředit se na vděčnost, například za to, že právě nyní mám tu možnost změnit kousek světa podle toho, jak si přeji, aby vypadal. Vybavit si všechny lidi, které miluji a přátele, se kterými si rozumím. Soustředit se ne na to, že mé drahé něco trápí nebo s nimi máme v určité oblasti rozpor, ale na to, jak fantastické je mít takové lidi po svém boku. vzpomenout si na to, co se mi kdy v životě podařilo, co někomu pomohlo ke krásnějšímu dni, třebas to byl (jen) jediný úsměv nebo vřelé upřímné slovo. Vybavit si, co je na světě krásného od ševelení živlů až po první úsměv miminka. Vzpomenout si na úchvatné přírodní scenérie. Podívat se do vnitřního zrcadla a uvidět svůj vlastní úsměv a uvědomit si, co ho naposledy způsobilo. Zaměřit se na to, co pro mě znamená, když slyším mír - naladit se na pocity a myšlenky z toho. Myslet na radost, lásku, štěstí a hojnost pro všechny, včetně sebe. Přirozeně, bez lámání přes koleno. Nechat mysl a srdce spolupracovat, pochybovačné a negativní myšlenky zahrnout láskou s díky, že mi pomáhají si cosi uvědomit. Dovolit si, aby tyto pocity ve mně zakořenily, a po návratu do všednosti jim umožnit další působení pro zlepšení kvality mého života jako přínosný vedlejší efekt míru. Pět minut stačí na zázraky.
Možná je to zprvu obtížné, jak je mozek zahalen všemi těmi starostmi a neustálými boji o to, kdo ráno dříve obsadí koupelnu, kdo sebere poslední kousek koláče se stolu nebo kdo se jako první vrhne k nedostatkovým kusům zlevněného zboží. Možná je to obtížné i proto, že je zahalen starostmi, kde vzít na další splátku hypotéky, jak stihnout schůzku, když čekáme v nepohyblivé koloně na dálnici nebo jak vyjít s nerudnými lidmi, se kterými je nutno spolupracovat. Možná je to obtížné i ze strachu z války, co zuří za dveřmi, co je tak vzdálená mírovým myšlenkám. Lidské nevědomí je díky všem neustálým bojům plné bojové nálady a nemůže přerůst v nic jiného, než v boj vědomý - viditelný, aby nám to konečně došlo a my skutečně pochopili význam míru.
Možná v nás již zuří krvavá válka a boj vypadá nesmiřitelně. Ale myšlenkami na mír lze pomalu nastolit mír v sobě, a tím přeměnit spoustu bojové energie v energii mírovou. Deset minut denně postupného uzavírání vnitřní mírové dohody způsobí, že zbývající minuty dne budou najednou méně a méně ustarané. Vnitřní "permoníci" pomalu odloží zbraně a oddychnou si, že se konečně mohou obejmout.
Snad ani neucítíme tu vlnu energie, která zaplaví náš společný svět, jistojisté ale je, že "kdesi" díky tomu spadne o jednu bombu méně. Granát, co měl vybuchnout, zůstane zajištěný. Vím, že sama celosvětovou válku nezastavím. Ale když síla myšlenky dovede ovládat automobil, co kdyby tatáž síla soustředěná do jedné pětiminutové vědomé mírové minimeditace dokázala zachránit jeden lidský život? Nebo bojechtivému pomoci uvědomit si své chování? Za sebe myslím, že to není málo. Mír uvnitř nás je silnější, než jakýkoli vnější konflikt. K nastolení míru tak stačí méně meditujících lidí, než kolik jich třímá zbraň v ruce. I proto budu nesmírně ráda, když se připojíte. Když těch zastavených kulek pak bude deset nebo dvacet nebo tisíc...
Děkuji všem, co pracují pro náš společný mír nastolením míru ve svých srdcích. Možná, že i díky vám dnes žiji.

Řekla bys do očí...

9. srpna 2014 v 0:40 | Lucka |  Pravda, láska a selský rozum
Řekla bys do očí...

... své nejlepší přítelkyni, že je ošklivá a tlustá?
... Bohu, že je úplně blbej?
... svému dítěti, že nestojí za nic a je úplně neschopné?
... své matce, že dokud nezhubne, nedovolíš jí koupit si ty vytoužené plavky?
... kolemjdoucímu, že je ztracený případ?
... svému otci, že těch šatech vypadá jako obluda?
... novorozené holčičce, že je kráva?

Že nejspíš ne?
Tak proč to denně opakuješ sobě...? Že ty se při tom nedíváš do vlastních očí a nevidíš ono zděšení, které se tam zrcadlí...

Miluji Tě

5. srpna 2014 v 23:17 | Lucie

Miluji Tě, ať jsi kdokoli. Miluji Tě, ať jsi jakýkoli. Miluji Tě, ať jsi v životě provedl cokoli... Budiž Ti odpuštěno!

Miluji Tě, ať jsi kdokoli. Miluji Tě, ať jsi jakákoli. Miluji Tě, ať jsi v životě provedla cokoli... Budiž Ti odpuštěno!

Miluji Tě, ať jsi kdokoli. Miluji Tě, ať jsi jakýkoli. Miluji Tě, ať jsi v životě provedl cokoli... Budiž Ti odpuštěno!

Miluji Tě, ať jsi kdokoli. Miluji Tě, ať jsi jakákoli. Miluji Tě, ať jsi v životě provedla cokoli... Budiž Ti odpuštěno!

Miluji Tě, ať jsi kdokoli. Miluji Tě, ať jsi jakýkoli. Miluji Tě, ať jsi v životě provedl cokoli... Budiž Ti odpuštěno!

Miluji Tě, ať jsi kdokoli. Miluji Tě, ať jsi jakákoli. Miluji Tě, ať jsi v životě provedla cokoli... Budiž Ti odpuštěno!


Vzkaz Matce Zemi

3. srpna 2014 v 13:16 | Lucie Poláková |  Proč se to děje




Matko!

Před Tebou poklekám, abych Ti byla blíž, a tiše závidím Tvůj klid nad událostmi, které se týkají Tebe asi větší měrou než mě samé. Zatím. Víš, proč se k Tobě obracím modlitbou beze slov, motlitbou, co je jen v slzách skryta. S vědomím síly, která mi bylá dána, a slabostí, jež mou sílu oslabuje. Tvé energie jsou i mé, znám Tvé zloby i radosti, jakožto Ty znáš zloby i radosti, co ze mne pramení. Některé také mnohdy nepocházejí přímo z mého zdroje, ale jsou mnou jen filtrovány a transformovány. Uchvacuje mne strach, že lidé nepochopí. Vím, vlastně o nic nejde. Je zbytečný, nepomůže. Pochopí zítra, za sto, za tisíc let... Zlatá brána jest otevřená, jak se říká, je doba k rozhodnutí a vládne neklid. Nic není tiché, vše bouří a rozhoduje se, na kterou stranu se přiklonit, kam přesune se následně těžiště vah a jak se ovlivní kolektivní vědomí a nevědomí lidstva. Nelze být nečinný, ani na poušti, ani uprostřed moře na malém ostrůvku, není schovky, kam by nedoléhal neklid z událostí, co jsou obsaženy v Tvém energetickém poli. Obdivuji Tvou odvahu a moudrost. Mohla bys rozhodnout jediným pohybem svého pláště, jediným zachvěním. Ale neuděláš to. Necháš mladé duše - lidi - aby se samy staly dospělými, dovolíš jim hrát si na Tvém pískovišti, a byť je to bude stát mnoho modřin, necháš je zažívat dobrodružství života, aby jednou mohly vystoupit a říci - děkujeme Ti, Matko, za svobodu, děkujeme Ti, že jsi nás nechala hrát si. Poučeni z vlastních chyb se zasmějeme vlastní minulosti a konečně pochopíme slovo tolerance.

Vlastní (s)vědomí jest nám našimi vahami tomu, čemu se říká dobro a zlo. Čemu podlehneme? Jak se rozhodneme? Co nazveme dobrem a co zlem? Jak začneme soudit bez toho, aniž bychom soudili druhé a jejich váhy? Jak sjednotíme rádoby nesjednotitelné, aby vše mohlo fungovat mírově? Už tu není vedení z vnějšku, které bývalo kdysi. Už jen malému množství lidí jsou diktovány přímo předpisy, kterými se mají řídit. Předpisy oslavující někoho, kdo pro ně má představovat modlu a vzor a uctívat myšlenky a činy těchto modlů, zatímco myšlenky vlastní jsou vražděny, aniž to člověk sám tušil. Diktatury, náboženství... Jen těm jest toto umožňováno, kdo ještě touží po prožitcích omezenosti. Těžko tací budou dopřávat sluchu svobodě myšlenek. Většina z ostatní populace už této svobodě začíná naslouchat. Odvažuje se tomu, byť ještě neumí jednat podle toho, co slyší, nechápe vnitřní hlas a zdá se jí být příliš odvážným a krásným, aby to mohla být jejich nová pravda, byť by tak velmi ráda učinila.

Jsou zde tisíce informací tak protichůdných, že nemůžeme nebýt zmateni. Zmateni pro impuls k počátku hledání sebe a svých názorů bez ohledu na myšlenky a pravdy (tedy ustálených pravidel a dohod, která dodržujeme a přijímáme bez uvažování nad nimi) druhých. Snadno vybírat z jedněch šatů, nesnadno z tisícerých, nejméně snadno vzít látku a šaty si sám ušít. Hledáme svobodu, začínáme nevěřit slepě v to, co je nám nabízeno na stříbrném podnose a s podmanivou melodií v podprahovém vysílání. Jak zaslechneme hlas svobody a dál jednáme podle starých vzorců, cítíme se vnitřně rozerváni. Nastupují úzkosti, touha po jistotách, po zázemí. Je to dobré znamení, byť se to zdá velice obtížné. Staré se musí zbortit, aby mohlo být vystaveno nové. Borcení bolí, pohřbíváme při něm plno tradic, mnohdy i nesmyslených a překonaných, jen ze zvyku dodržovaných, bez vnitřního náboje, případně s přidáním náboje takového, který se nám hodí do karet. Tradice bez opravdové vnitřní tradice zmizí. Borcení ničí vzpomínky - naše kotvy v přítomnosti, co nám určují, jací teď jsme a do čeho jsme se zformovali.

Na staveništi si lze jen ztěží představovat vznostné paláce, ve kterých bude vládnout Radost všem stejnou měrou, když zatím vidíme jen plány na papíře a hromady suti, co je třeba odklidit. A zdaleka není zbouráno vše. Jsme ve fázi, kdy znovu objevujeme oheň a nedoufáme jen v bouři, která by nám jej dala. Učíme se křesat a vzpomínáme si, že kdysi jsme to docela dobře uměli. Ty, Matko, to s radostí sleduješ a věříš v nás. Jedinému člověku těžko pochopit, člověku, tolik zahleděnému do vlastních problémů. Zatímco já často vtahuji negaci do sebe a cítím, že mě mnohdy drtí, že veškerá má síla se zcvrkává, když pamatuji na zlo z minulosti, na jeho sílu i dílčí vítězství, Ty víš, že je to hra iluzí, hra prožitků, hra tvůrčích myšlenek a negace jsou pro Tebe stejně výživnou potravou, jako Láska sama. Patří k sobě. Držíš mne na nohách, když chci klesnout, a připomínáš, že mým úkolem není fňukání nad vlastní přítomností ani touhy po odchodu někam, kde bude líp. Dáváš mi krutá znamení z budoucnosti lidí i budoucnosti Tvé a očekáváš, že je správně dešifruji, nezlomím se a pomohu, kde třeba jest. Věříš mi, a mně je z toho znovu do pláče, protože mám pocit, že selhávám. Ale Ty mne znáš. Víš, že zase vstanu, nadechnu se a zkusím vykročit znovu tím směrem, který cítím, že je správný. Že slabost je jen mou vlastní vytvořenou iluzí v tak realistické realitě, kdy ve skutečnosti mi neubyla ani kapka ze sil, které mám, jen se přelívá z jedná nádoby v pravé ruce do nádoby v ruce levé. Ty mne vedeš, usmíváš se a šeptáš, že jsi to věděla. Už dávno předtím, než jsem přišla k Tobě. Omlouvám se Ti, že někdy neumím být silná, jsou to stavy, kdy příchází nejvíce poznání a zároveň Tvé podpory, a děkuji, že mi vždycky odpouštíš - vlastně se ani nezačneš hněvat, a já se stydím jen za tyhle své myšlenky. Před Tebou nemusím. Děkuji Ti. I za ty chvíle občasného klidu, co značí nadcházející bouři.

Váhy lidského kolektivu se ještě nepřevážily na žádou ze stran ani nevyrovnaly na mírovou neutralitu, zatím se jen mohutně vychylují tam a zase zpět, jak se pohybuje lidské nevědomí - jako v příboji, tápe ve víře a podléhá beznaději, hledá pevný bod, ale vypadá to, že bez války se ani neustálí. Je třeba dobořit, co jsme bořit začali, protože v sutinách se žít už nedá, byť se o to mnohdy snažíme, když nevidíme východisko a necítíme se býti zrovna architekty lepších zítřků. Vím, že strach je zbytečný. Strach opustit minulost a rádoby jistoty v sutinách. Mnozí zahynou, jak říkáš. Udělají svou práci a přenechají výstavbu paláců svým dětem a možná i sobě v životech příštích. Zahynou, ale jejich energie zůstane. Obrovská bolest přeživších bude posledním odsunem nepořádku. Lidé se konečně zastaví a začnou přemýšlet. Srdcem. Až dopadne poslední slza, poslední povzdech, až nastolíme první úsměvy, základy paláců Radosti budou vystavěny a nezůstanou tací, kteří by chtěli znovu začít bořit. Už nyní je ale třeba spousta práce - vnitřní v srdcích dobrých lidí, aby dopady byly co nejmírnější a prach ze sutin nás nezadusil všechny. Hlásím se. V plné polní, ale s rukama beze zbraně. Ať už lidé pochopí, či ne.

Přeji Ti, Matko, co nejméně bolesti, a děkuji Ti, že při Tobě smím žít.