Červenec 2013

Rozhovor se slepicí

24. července 2013 v 16:19 | Lucka
Rozhovor se slepicí

Předem upozorňuji, že se nejedná o humoristicky pojatý text formou debaty s nějakou "mně nesedící" dámou, ale skutečně dialog s kurem domácím, tedy slepicí.

Jednoho dne jsem si povšimla, že slepička - jedna z těch, které chováme pro vejce a radost, začíná pokulhávat a tahat břicho. Špatné znamení.

Udělalo se mi smutno, jako vždycky, když vidím, že se někde kácí stromy, na silnicích jsou přejeté koroptve a zajíci, někdo utratí psa jen proto, že se na někoho zle podíval. Takové smutno, co se zakousne do kostí a nejde vyklepat ani porcí vtipů. Nostalgično.

Pár dní to s pipkou ještě bylo dobré, ale bylo vidět, že břicho se nafukuje více a více, až chuděra sovtva chodila. Navíc začal uvadat hřebínek. Většina našich slepic sešla stářím či na podobnou nemoc. Odtušila jsem tedy, že i tahle se brzy vydá na cestu domů, a zavčasu se s ní hodlala rozloučit.

"Děkuji ti, slepičko, za vajíčka, co jsi nám dávala. Omlouvám se, že ti nemohu víc pomoci, jen ti přeji šťastnou cestu a měj se hezky všude, kde budeš."
Koukala na mě moudře, zdálo se mi, že se trošku bojí, ale pohladit se nechala. Zanechala jsem ji svému osudu a počítala s tím, že ráno ji najdu mrtvou.
Nestalo se tak. Byla živější než kdy předtím, což mi samozřejmě udělalo radost. Každopádně její stav se nezlepšoval, naopak. Břicho rostlo a tížilo, ale energie slepici neubývala. Ráda zobala, pila, občas i hrabala, prostě veselá slípka. Před třemi dny však při ranním krmení se chtěla stejně radostně rozběhnout, ale neunesla se. Zůstala na místě a byl to opravdu smutný pohled. Přestěhovala jsem tedy zobání a vodu k ní, cpala se jak nikdy předtím. Byl to pro mě zvláštní jev. Jako naprosto zdravá duše v nefunkčním těle, oči to prozrazovaly. Do této doby jsem vždycky jen viděla, že si nemocné zalezly někam do kouta a tam skonaly, nebo jsme je našli ráno pod bidlem a bylo vidět, že ostatní kámošky je dodělaly uklováním.

Čekala jsem, že tohle jsou skutečně její poslední chvilky, nicméně druhý den ráno byla stejně živá a stejně nepohyblivá. Proces s krmením se opakoval a začínalo to vypadat, že třeba by i mohla...


Po obstarání a chvilkovém přemítání jsem se přesunula za jakousi jinou prací, přestala jsem na ni myslet a slepička jako kdyby ani neexistovala. Až v jednu chvíli, to už byl večer a tma, mi sama naskočila myšlenka zase takového podivného smutku a mě se vybavila, jak tam leží.

"Miláčku, kéž bych ti mohla nějak pomoci," řekla jsem do éteru, když v tom přišla odpověď.
"Ale jdi ty, víš, jak se těším domů?"
Překvapilo mě to jen trošku, musela jsem se usmát.
"Jo, ale stejně je mi to všechno tak nějak líto, když druzí musí umírat, když se musí trápit a prožívat bolest."
"Sama víš, že nemusí, ale byla by to nuda."
"Spíš myslím to loučení, oddělení, taková bezmoc, vidět nemocného a sám být zdravý a nemoci pomoci."
"I to není opravdové."
"Nechci tě zdržovat od cesty, ale jestli existuje způsob, jak ti pomoci, tak mi to prosím prozraď."
"Existuje. Nebreč zbytečně a buď šťastná. Pomůžeš nejenom mě, ale i dalším - a hlavně sobě, protože tohle je v tobě, ne ve mě, kdybych byla na druhém konci světa, ani by tě nenapadlo nade mnou fňukat. Ale protože je teď ta energie nemoci tak blízko tvé, cítíš to a není ti dobře."
Po tomhle jsem se rozbrečela a začala si sypat popel na hlavu.
"Máš prvadu. Nechovám se k tobě příliš hezky, ani ke kolegyním, ani k ostatním zvířátkům, pořád něco přehlížím, pořád žiju vlastními problémy, ale když pak o něco skutečně jde, tak jsem slepá a hluchá, jenže nevím, co s tím. Chci to změnit, odstranit, skutečně pomáhat."
"Ale sebelítost a ani výčitky nepomohou. A sama víš, že to není až tak pravda, jen se chceš vybrečet, tak si ze sebe dostáváš situace, co tě trápí. Chceš si ulevit a nemá to nic společného s pomocí. Ale jsi hodná a zbytečně se týráš, víš? To musíš pochopit. Podívej, já přišla na svět jako slepice. Vím to, teď to vím a povídám ti to. Slepice hrabe, snáší vejce, kdáká, je vnitřně připravena před cestou na Zemi, aby dala své tělo k jídlu lidem, pokud to bude třeba. Jdeme sem s tím - vždycky souhlasíme se smrtí, ač to tak nevypadá a pak bojujeme o život a nechceme zemřít. Ano, lidé to moc nechápou. Myslí si - blbá zvířata, vybít je, sníst, hotovo. Nechovají nás příliš k úctě jako k živé bytosti, která právě dává to nejlepší ze sebe pro člověka, dobrovolně souhlasí s obětí už před narozením, a člověk to bere jako samozřejmost, vidí se pánem situace, krmí, jen aby vykrmil. A je to zvláštní, že i jako potravinu pro sebe ne. Vždyť veškeré to těžké ze stresu, z týrání, co prožíváme, nezmizí, je v nás a vše pak jde do člověka, když nás sní? Jako by jedl jed. Ne všichni jsou takoví, ale většina řezníků ano - a to jen proto, že jim to konzumenti dovolí. Já měla jiný osud, neskončila jsem na pekáči jako kuře, ale jsem tady. Pamatuješ ještě, jak jste si nás přivezli? Odkud? Jak jsme vypadaly? Neměla jsem jediné pírko a nevěděla, co je slunce. V té továrně na vejce, kde jsme byly našlapány jedna na druhé nebo déšť. Byly jsme vyživovány hnusama, abychom byly co nejplodnější, sotva se tam dalo dýchat. Pak přišel člověk, pochytal nás do pytle, byla tma, cesta, a najednou chlívek. Nejdříve také tma, ale prostor, že jsem prvně v životě zkusila chodit a padla na zobák. Za chvilku jsem se naučila chodit hezky a bylo zvláštní natáhnout křídla a nevypíchnout přitom sestřičce oko. Toho místa! Tolik sena, zrní, tráva, voda! Myslela jsem, že jsem ve snu, v ráji. Bály jsme se všechny, protože jsme čekaly, že přijdeme právě na ten pekáč - a tohle je zase nějaká člověčí lest. Nebyla jsem nucena snášet tři vejce denně, to byla úleva, zde stačilo jedno a někdy i jen jedno za dva dny. Pak se otevřela vrátka chlívku nadobro a my viděly slunce. Taková nádhera! Opravdu jsme se bály toho, co je venku, ale byly také dost zvědavé. Pamatuji si, že jsem prvně vylezla až za dva dny. Taky proto, že jsem musela, že, když zrní už jste dávaly jen ven a my měly hlad. Otrkávaly jsme se a bylo to fajn, čím dál víc. Tolik zvuků, ostatních ptáčků, jé, a jak nás vyděsil ten hafan, vlčák, když zaštěkal! Po střeše lezla kočka, no, prostě ráj, co ti budu povídat. A pak mi narostlo pírko. První, druhé, třetí, a já se začala podobat slepici a byla tak šťastná! Má cenu pokračovat dál? Měli jsme u sebe později bílého kohoutka, to také byla radost, kdákat jsme si mohly, jak jsme chtěly, pak nám i narostla křída a jé, to jste nás lovily i po dvoře! My létaly jako opravdoví ptáci, alespoň ten kousek. Nebo jak vítr otevřel špatně zabouchnutou branku a my se vydaly na dobrodružství do záhonů! Těch mňamek a vůní! A kolikrát takhle to bylo, vždycky skvělé. Nebo když jsi nám zorala kousek půdy a my se jako hladovci vrhaly do hlíny a rvaly se o žížaly! Zabedňovala nás senem, když jsme se krčily na bidlu a bylo venku dvacet pod nulou, voda hned zamrzala, přesto to bylo také super, i ta ledová tříšť při rozbíjení ledů, skvělá chuť! Děkuji ti za tohle všechno a myslím si, že vůbec nemáš proč být smutná. Já si prožila pěkný život, na slepici tak akorát dlouhý. Minulost v té továrně mě poznamenala, měla jsem ošklivé vzpomínky, ale byly poučné. Teď se mi zneprůchodnila střeva a dál to prostě nejde. Vím, že nastal můj čas a odejdu zase kousek dál. Třeba se potkáme ještě jindy a jinak. A ty nefňukej a užívej si, co máš. Nemůžeš myslet na všechno najednou a je jasné, že když trháš jablko, můžeš zašlápnout mravence. Patří to k životu - a kdyby ses tímhle trápila, tak bys vypustila daleko více nízké energie, než bys sama chtěla a mohla. Obě víme, kolik je na světě bolesti. Neodstraníš ji všechnu, to by ani nebylo dobré. Ale můžeš způsobovat dál drobné radosti, jako jsi je způsobovala mně. To má pak váhu."

Celou tu dobu, kdy jsem slyšela hlas slepičky, jsem se musela usmívat, ke konci však mě opět přepadl pláč. Ale jiný. Ne sebelítostný, ale takový očišťující, ulevující, jak všechno do sebe zapadá - a to, co cítím na srdci, je skutečně jediné správné.
Pak už jsem hlas slípky neslyšela. Jen pozůstatek toho, co říkala. Malé drobné dobré skutky. Jak to zní snadno a je to i snadné, pokud člověk nemyslí jen na svou prosperitu, ale raduje se z radosti druhých, ať už těch nejmenších tvorečků až po lidi a další bytosti, co s námi sdílejí planetu a vesmír.
Dneska jsem se vrátila z práce a máma oznámila, že slepička už nežije. Přikryla si hlavu křídlem, na které byla tak pyšná, a vypravila se kamsi dál. Vím, že se nebude zlobit, když její tělo obřadně nepohřbím, ale zahrabu do kompostu, kde ještě udělá svou práci. Jsem šťastná, že skutečně všechny bytůstky, bez ohledu na momentální tvar těla, domnělou inteligenci či funkci ve světě, mají v sobě stejnou moudrost, božství - a když je budeme vnímat srdcem, mohou nám toho spoustu povědět a být i učiteli, dovolíme-li jim to.