Kapitola třetí-cukrárna

6. února 2013 v 13:20 | Mil |  Povídky a úvahy





Tma se pomalu snášela nad městem a sněhové vločky zvolna dopadaly dolů. Z komínů se kouřilo a okna domů se rozsvěcovala jedno za druhým jako svíčky na vánočním stromečku, co žlutě září do noci. Daniel zamířil k jednomu komínu, ze kterého se linula medová vůně perníků. Už z dálky viděl, že na střeše nebude sám.

"Ahoj Danieli, vezmi místo."

"Ahoj Drahoslave, tak co, dnes nebyla žádná zvláštní mise?"

"No," poškrábal se Drahoš na své zlaté hlavě plné kudrlin, "jak se to vezme."

"Tak si opět vzpomněla! Ty se máš, aspoň se nenudíš, víš, kolik je nás nezaměstnanejch?

"Ale jo, já rád pomáhám pozemšťanům; a tahle Klára, co zjistila, že stačí jen požádat, já se ti tolik nenalítal za celý její život."

"No tak vidíš," přisedl si k němu Daniel s úsměvem. "Konec konců, jiní na prosbu čekají celý lidský život, až je jejich svěřenec v té největší nouzi, teprv pak zkusí o něco požádat. Přitom je to tak snadné, stačí vyslat malou prosbu a myslet ji upřímně od srdce."

"Jo, když ona tak krásně prosí, prý, je-li to alespoň trochu možné, pomozte tomu malému děťátku, co ho unesli na ulici přímo z kočárku, chudák maminka. Děkuji."

"Copak o to, možné je skoro všecko, ale víš, co jsme se do těch únosců nahučeli a kolik nás tam muselo být? Tihle lidé," pokrčil rameny, "jako by snad už neměli žádnou duši, tedy mají ji, ale neslyší vůbec nic. Nakonec jsem jim musel sáhnout do svědomí."

"No, ale pomohlo to, pokud si vzpomínám."

"Trvalo to sice pár dnů, ale nakonec děcko vrátili a přiznali se. Což je vlastně opravdu malý zázrak, v tomto světě.
Dnes jsem byl v Praze v porodnici, její sestřenice má dítě v inkubátoru. Takové ubožátko, mělo namále, ale když ty její žádosti jdou tak upřímně od srdce... Prostě se seberu a letím..."

"Já někde zaslechl, prý má neobyčejně silnou intuici, na pozemšťanku?"

"No ano, to je pravda, a hlavně ji naslouchá. Koukej, tamhle stojí ve frontě, a vůbec jí to nevadí."

" To se mi ani věřit nechce, já viděl dnes tolik nabroušených lidí, sypal jsem na ně ten prášek s duchem Vánoc a málokdo byl tak v pohodě jako ona."

***

Byl to takový bručoun, chlapík, co měl kolem pětapadesáti. Rázoval si to kamsi na nákup mikulášské nadílky. Však měl také naspěch, v předvečer sv. Mikuláše. Najednou i on ucítil to, proč tam andělé poposedávali na střeše, onu nebeskou vůni, která se linula z cukrárny.
No výborně, snad tam nebude moc lidí, a když tak je předběhnu..
Vešel rázně Matěj do cukrárny, zvonek jednou cinkl. Klára se otočila ke dveřím, usmála se na chlapíka, který působil dost nevrle.

"Dobrý den, kde končí řada?" Sakra, co to tu povídám?

"Tady za mnou," usmála se na něj mile, už podruhé.

"Já bych nerad předbíhal."

"No a to by se toho asi tak stalo," culila se na něj. "Spěcháte?"

"Ne vůbec," smál se ještě před chvílí nabroušený Matěj.

"Já vás pustím!"

"Ne, kdepak, to je dobrý." Mávl rychle rukou.

"Vážně? Jestli máte naspěch, mně to vůbec nevadí." Smála se na celé kolo Klára.

"No tak to vidíš sám," usmíval se Drahoslav na Daniela.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama