Štve Tě partner!?

23. listopadu 2012 v 12:23 | Lucka |  Proč se to děje





Štvou Tě lidé? Štve Tě partner(ka)? Možná je tenhle dopis určen Tobě k přečtení. Aneb Chyby neexistují...

Je to tak, že se prostě teď jen vše řeší. Ale to "jen" v nás může vyvolávat až i depresivní stavy, pokud žijeme nevědomým životem. Čistí, všechna energetická centra, vše, co v nás bylo uloženo po mnoho a mnoho životů, my si vybrali změnu, ta nastává, tak si tím musíme projít. Je to jako dekontaminační sprcha :-). Ale toto je jiné, toto většinou bolí, zvláště v komunikaci s ostatními. Pocit, že se vše sype, nic pořádně nedaří, život je v nedostatku, hapruje zdraví. Je to ošklivé, ale je to zároveň moc krásné, když se zamyslíme nad tím, že pokud to dokážeme překonat, tou sprchou projít, odhodíme vše negativní ze sebe, bude tento proces navždy nevratný a my budeme čistí - bez opětovného nabírání vzorců, co se nám nehodí do života. Lidé si k sobě vybírají teď (myslím poslední léta) partnery, se kterými chtějí řešit své problémy - dostat je navenek - a jak jinak je mají dotyční vidět, než že si k sobě přivolají svůj zdánlivý opak? Pak nás bude rozčilovat a my, dokud neuvidíme jakýsi vzorec tohoto chování v sobě, tak se toho nezbavíme a pořád nás "to" bude štvát a vzorce se budou stále a stále opakovat. Je to tak. Schválně, kolik je teď rozvodů, lidé neustále zkoušejí "najít toho pravého, tu pravou"? Odpradávna. Ale tato doba je jiná. Ano, hledáme k sobě "toho pravého", abychom v něm měli zrcadlo svých starých vzorců, abychom se v něm viděli tací, jací jsme "tam vevnitř" a změnili se k tomu, k čemu sami chceme. To, co nám vadí, jsou naše skryté vzorce - "vady", kterých se chceme zbavit a nenést je s sebou dál. A tak si intuitivně přitáhneme někoho, kdo nám to pomůže vyřešit - svým většinou opačným přístupem k věci, které se nám zdají divné, bláznivé, šílené, nemyslitelné, "kravské", prostě opačné, než bychom se zachovali teď my. Musí nám ta opačná řešení někdo ukázat, abychom si vůbec uvědomili, že jiná řešení existují.

Lidé toto neradi slyší. Psala jsem to už x desítkám lidí, ale většinou to neradi slyší. "Takže je to má chyba? Proč je všechno má chyba?" slýchám. Říkám - ne, ne. Neexistuje žádná chyba. Vše jsou jen a jen prožitky, v nekonečnu vesmírného Bytí, v naší tisícileté historii, v našem dvoustém padesátém osmém životě (nebo třeba tisícerém devátém) je toto všechno jen drobounké smítko. Způsob, jakým si "mysl", tedy Já - to pravé - hraje, aby se poznalo, aby zažilo různý stav bytí - existence. Být vrahem není chyba (moralisté, suďte mne... :-) ). Být papežem není svátost. Všechno prostě jen "je". Je to jako hra - počítačová, malicherné, jestli "prohrajeme či vyhrajeme", jestli postoupíme na "vyšší level" teď, nebo příští pátek. Je to prostě fuk :-). Ale někteří tu hru přesto i tak prožívají, jako by šlo o život, radují se, i se rozčilují. My si teď hrajeme "Na Život a Na Smrt" a nabrali jsme s hrou nějaké zkušenosti a nějaké vlastnosti, které se nám už teď třeba nehodí do krámu, chceme se jich zbavit a zažít si zase trošku jinou roli v té hře. Tak si vyhledáme učitele - a to jsou všichni ti, kdož nás obklopují. Partner je samozřejmě "nejblíže", je to náš nejbližší učitel. Otevřeme mu své srdce a sdílíme i to nejintimnější a doufáme, že nám cosi předá. Většinou se to tedy děje na úrovni nevědomí, intuitivně. Ve hře budeme chtít třeba změnit roli a z role obra teď si budeme chtít zakusit roli trpaslíka. Koho si vybere do svého procesu proměny? Obry, kteří netouží být trpaslíky, naopak, vyhovuje jim role obrů a těžko budou chápat, proč jsme se rozhodli měnit roli? Nebo trpaslíky, kteří už tím jsou a dovedou nám poradit, jak se změnit?
Ano, jsou jiní, obr i trpaslík jsou jiní a zdánlivě to vypadá, že se k sobě vůbec nehodí a Tvůj partner (Tvá partnerka), zdá se, je Tvým pravým opakem v mnoha aspektech. Je Tvým učitelem v tom, co Tě nejvíce rozčiluje - a to je to, čeho se chceš podvědomě zbavit. A je to i naopak. On(a) se třeba chce něčemu otevřít a v tom jsi zase učitel Ty jemu (jí). Je to tak v každém vztahu - s kamarády, s rodinou, s kolegy, s každým, koho "náhodně" potkáme na ulici a zeptáme se ho na cestu.

Napíšu věc, kterou mi by ti, kdož si se mnou vymění občas pár řádku, opět "omlátili o hlavu". Druhého nezměníš. Ne, je to jeho život, jeho role v té hře, jeho právo být takový, jaký chce. Je to jeho svoboda. Pokud se někdo potutelně usmívá, třeba, že - "ale jo, jde to, sama vím, jak jsem si manžela předělala k obrazu svému" - není to tak úplně pravda. Je to tak jen proto, že on si toto sám (samozřejmě ne vědomě) přál. Nechával se manipulovat a více méně mu to vyhovovalo, hlavně přijímal to, co potřeboval - a dotyčná manželka taky. Vypadá to idylicky.

Pak jsou tu vztahy, kdy na sebe narazí dva lidé, kteří se nechtějí ani jeden nechat předělávat a jsou přesvědčeni, že tak, jak se oni sami staví k situacím, je správné - a ten druhý "mě nechápe", nebo "jedná divně". Pak se ale ptám - proč jsou ti dva spolu? Proč se nerozejdou a nehledají svůj ideál jinde? Odpověď je ta, že se prostě potřebují. Že našli svého učitele - a ač se jejich soužití zdá nelehké a někdy až udivující, zůstávají ve vztahu dlouho. A zároveň pomáhají vyrovnat energii Matičce Zemi, protože jsou jako nádoba hermeticky uzavřená a zpola plná vody, zpola vzduchu. Energie vzduchu se pak může jedině změnit na vodu či vody na vzduch, aby výsledek byl neustálá rovnováha. Když se potká agresivní násilník se slabší ženou, není chyba ani jeho, ani její, že zůstávají ve vztahu. Že ona se od něj nechá týrat a on se cítí jako pán? Jen dorovnávají energie - on jí má přebytek, tak ona musí ubrat, aby součet byl stále 100%. Ona ho neopustí, protože chce se od něj cosi naučit. Možná řeší své násilnické karmické vzorce z minulých životů, možná se chce naučit absolutní toleranci k druhému. On si zase chce naučit, co to je koupat se ve svém egu a netoleranci, možná ale také v konečné fázi "sčítání" plně pochopit, co je to lítost, soucit a sebereflexe. Ona mu to umožní. Kdyby on narazil na nějakého sobě rovného, nenaučil by se nic, jen to, že je to "norma" a jejich vzájemný střed by buď dopadl maximálním souzněním (ideální stav, kterého se snaží lidstvo při své existenci dosáhnout, primární cíl, maximální souznění ve VŠECH vztazích se VŠEMI bytostmi, třeba i s mravencem...), nebo maximálním odporem v rámci boje jejich eg. To by se stalo, pokud by dotyčný nechtěl své vzorce řešit, naopak, chtěl by se v nich vidět a prožít si je až do morku kostí. Má na to právo, ať se mi to líbí, nebo ne. Možná on ji jednou zabije a "něco" mu dojde. Možná ona svou smrtí splatí svůj karmický dluh. Vše je jen o našem skrytém plánu, o plánu duše, co si v téhle naší jedné hře (inkarnaci) chceme prožít, co vyřešit a kam se hnout dál.

Co se s tím dá dělat? Nekoukat po druhých, ale koukat jen do sebe, začít žít vědomě. Je to ale velký krok v životě lidském, který se snad dá nazvat "probouzením se". Spatření skutečné reality a převzetí
zodpovědnost za svůj život, za každou svou myšlenku, která přijde - neboť ve své primární podstatě jsme jen nekonečnou Myslí, jsme jedna velká myšlenka, která ale tento hologram - svět, tělo, život na Zemi vůbec - bere strááášně vážně, protože na tu hru zapomněla. Zapomněla, aby si mohla skutečně hrát a do té své role se ponořit, jako se noříme do filmu a žijeme jím, jako se noříme do pěkné knihy, co nás strhne.
Brali bychom svůj život tak vážně, kdybychom věděli, že můžeme kdykoli přepnout kanál, když se nám nebude líbit nějaká scéna filmu, nebo otočit na další stránku? Asi ne. Skutečně dokonalá iluze reality. Ale to je jedno, my to teď tak jako realitu vnímáme, tak o tom tak hovořím.

Začnu-li žít vědomě, kouknu se na tu hru "shora" a řeknu si, jak chci pro sebe přepsat scénář a jakou roli chci hrát. Tím bereme "svůj osud" do rukou a začíná skutečné tvoření, protože najednou vím, že si "jen" hraji Hru na Život a Na Smrt. Jenže - je tu mnoho závaží, co nás tíží, že se cítíme nesvobodně - že to neumíme - že nemáme "talent" na scénáře, že "se to stejně nebude nikdy vysílat a hra bude k ničemu". To nás brzdí. Brzdí nás to staré - a to je to, co se právě teď děje mezi lidmi. Lidé se probouzí a pomalu si začínají uvědomovat, že mohou psát své scénáře - a s tím i to, že se musí zbavit všeho, co je drží v tom vzorci "nemůžu". A tak si hledají své učitele, tápou, rozchází se s nimi a hledají nové, "lepší", a čas plyne a plyne... v nekonečnu je přeci tolik času... :-).

Energie planety se ale razantně mění a s ní i lidé, vibrujeme výše a výše, lidé mění houfně kolektivní myšlení (dříve ještě byla představa války "normální", nyní je těžce myslitelná - a kdo o ni přemýšlí, trpí
tím, co se děje... a podobně). Tím více ale prochází lidstvo onou detoxikační sprchou a čistí se, aby mohlo tyto nové vibrace přijímat. Někteří zemřou a narodí se "nově", čistší, s vyššími vibracemi, protože se naladí přímo na kolektivní vědomí jako miminko a pak se mu daří lépe. Kdo zůstává a "bojuje", očišťuje se přímo zde, na Zemi - a hledá své učitele, kteří mu s tím pomohou. Kolik je teď svobody ve státě a kolik je zároveň nevyřešených vztahů mezi lidmi? Jak se hroutí to, na čem vždy dřív hlavně záleželo - tedy "systém", není se o co opřít - a proč? Abychom se naučili, že jediný opěrný systém je v nás samých.

Mohu si do svého života přitáhnout člověka - učitele - který mě bude donekonečna vytáčet jednou věcí, například že nevrací věci na své místo, kde si je vezme, například kladivo v dílně. Mě to bude
nepředstavitelně štvát. Co udělám ve starém vzorci? Budu na něj naštvaná, budu zuřit, že ZASE to udělal blbě, že to neudělal tak, jak já považuji za normální a běžné, pro mě je přeci běžné po sobě uklízet přesně. A takto to může být desítky let, klidně i životů :-). Pořád ten samý vzorec, pořád ta samá "chyba" v druhém. Mohla by pomoci změna partnera, ale nepomůže (pokud se duše rozhodne pro "chvilkový klid", možná si najde pořádného muže a budou spolu žít šťastně až do smrti :-) ).

Je to štěstí, že máš vedle sebe někoho, kdo Tě něčím štve! Je to důkaz toho, že chceš v sobě cosi změnit, že je to přání Tvé duše a že jsi ochoten na sobě pracovat. Pokud se budu chtít naučit plavat, nebudu se obloukem vyhýbat plaveckému bazénu a tvářit se, že louže mě plavat naučí. Ne. Je třeba se zeptat v sobě - co způsobilo můj strach z vody? Proč neumím plavat, když mohu umět cokoli, co si jen dovedu představit ve své hlavě? Co mě tak blokuje, že nejsem schopna si navléknout plavky a sednout si na okraj bazénu? Otázky, tisíce. A odpověď přichází v době ticha, klidu, jen v takovém minipřemýšlení bez hodnocení, v meditaci, ve spánku, v symbolech denního života. Už samotný fakt, že jsem ochotna si připustit, že chci vyřešit svůj blok v podobě "neumím plavat - mám strach z vody", je ohromně léčivým procesem a začne se dít jedna věc - začnou přicházet okolnosti, které mi s danou situací budou chtít pomoci - protože jsem si to konečně vnitřně připustila. Není to cosi vnějšího, jak se zdá, pomoc přichází od sebe samotné, jen se jí dovedu otevřít. Tolik astrálních bytostí, co se pohybují pár centimetrů vedle Tebe - a jsou primárně určeny k pomoci lidem s jejich život - čeká doslova na to, až budou smět zasáhnout... Je to jejich funkce a jsou šťastní, že mohou. Já je komplexně nazývám světelné či astrální bytosti. Zjevují se mi hlavně jako světýlka, záblesky, druhy energií. Pokud máš aktivní třetí oko a nevysíláš k nim svůj strach "cokoli" spatřit, lze je (periferně) občas spatřit, někdy jsou velmi aktivní :-). Záleží však na každém, jak je schopen toto vnímat. I když třeba nevidíš nic, jsou tam, stačí se k nim obrátit o pomoc a oni zasáhnou - ta energie je i mnohdy citelná, prostoupí Tě klid, zalije pocit tepla a najde se třeba krásné a rychlé řešení, nebo i postupné a nové příležitosti či myšlenky, co řešení nabídnou.

Vědomé myšlení je o neustálém hlídání svých myšlenek a reakcí na různé podněty - tedy pokud dokáži nenechat mi do toho "kecat" své ego, protože to se vždycky bude tvářit svatě a říkat -
"Nenech si nic namluvit, jsi dokonalá a ať si ty problémy hezky vyřeší ostatní, nech to, jak to je!" Hezky se to poslouchá, ale z problémů to nevyvede, naopak, ještě více do nich zabředneme. Nejlepší ze všeho je si své vzorce chování - negativní i pozitivní - nejvýraznější - hlavně ty nejvýraznější tedy, když ne většinu :-) - zaznamenávat písemně a vyhodnocovat je pak v absolutním přístupu k tomu - v klidu a třeba i zprvu neosobně, aby to "příliš nebolelo" :-). Seznam číslo jedna bude obsahovat vše, co u vyvolá nějaký negativní pocit. V jednom sloupci. Druhý sloupec bude mít pak nadpis "Proč mi to vadí"? A zde začíná skutečná práce na sobě, přes tohle vlak nejede. Kdo kdy neudělat tuto sebeinspekci, toto pitvání vlastního nitra, nedostal se dál - a může být třeba vysoký duchovní - ale jen si na "cosi duchovního" nejspíš hraje (viz tolerantnost církve, její aféry a podobně). Taková babička, co dokáže vnoučkovi "pro jeho krásný kukuč" odpustit, že jí rozbil stoletou vázu, je daleko duchovnějším člověkem, ač nikdy nebyla v kostele :-).

Otázka "proč se to děje"? je zásadní. Navazují na ní další otázky - "co mě blokuje, když mě toto vadí - rozčiluje"? Čím jsem tento stav způsobila já - a proč se mi ukázal, co tím chci v sobě vyřešit? (a tady se ego začíná dost bouřit a vytahovat své "laskominky" a nalhávání si čehosi, tohle překonat chce odvahu a někdy jsou to léta doslova dřiny, zato výsledky stojí opravdu za to!) Výsledky stojí za to, a začnou se projevovat velmi brzy - v maličkatých záblescích. Budou to takové "mikrozázraky". Např. mě vždycky rozčílí, že autobus mívá zpoždění. Každé ráno cestuji do práce a autobus má zpoždění - každé ráno začínám tím, že se rozčílím na dopravní podnik, na řidiče, na cestující, co nastupují pomalu... a pomalu na celý svět :-). Takhle si s námi ego krásně manipuluje a dává nám přikyvováním najevo - ano, jen se rozčiluj, máš na to právo, oni jsou děsný blbci, nikdo tě nemá v podstatě rád, život stojí za prd, ty jsi tak úžasná, proč to sakra nikdo nevidí, že?" :-) Pokud nezměním svůj přístup, bude se tento scénář opakovat až do mého odchodu do důchodu, pak začne jezdit pozdě tramvaj, co s ní jezdím k doktorovi :-). Stále dokola. Autobus - situace - je mým učitelem, protože kdysi jsem si zadala úkol toto vyřešit. Nepomůže-li to, přijde nějaká "osobní katastrofa", přilákaná neustále se omílající zhmotňující se myšlenkou - třeba mi někdo blízký vážně onemocní. Mně pak dojde, že je jakési zpoždění tramvaje malicherné ve srovnání s tímto. Buď to naplno změním můj život - přístup - nebo ne, a opět se situace budou opakovat či stupňovat. Všechny kolektivní katastrofy velkého rázu mají za úkol jediné - vzbudit u lidí soucit a cit "pro to důležité", pro uvědomění si "něčeho". Matička Země nám dává lekci a příležitost se změnit.
Spustí se ohromná vlna soucitu, pomoci, souznění, zapomene se na malichernosti. O to jediné jde, ne o žádnou pomstu Přírody za to, co jí děláme. Ona nám velmi pomáhá - a tím i pomáhá i sobě. Prozradím snad jedno veřejné tajemství - hodně lidí se ptá, co bude v prosinci za "konec světa"? Nikdo neví, nemůže vědět, protože existují jen potenciály, nikdy ne nalinkovaná budoucnost "kýmsi". Co je jasné, je příchod obrovského množství krásné, čisté energie na planetu. Ona ji přijme. Ale co lidé? Co to udělá s nevědomými lidmi? S těmi, co se neustále zabývají malichernostmi? Jak jim nabídnout přístup k novým energiím, když jsou uzavřeni ve svých vlastních negativních mikrosvětech? Pokud přijdou katastrofy, je to důkaz, že lidé potřebují "nakopnout". Mohu zemřít tisíce lidí po
zemětřeseních a tsunami. Ale nemusí být zlomeno ani stéblo trávy, když se dostatek lidí probere z těch svých malicherností a začne žít vědomě. Toto je informace, která se mi zjevuje a spojuje. Není to ke konkrétnímu datu, je to k této době obecně. Energie přijdou, přicházejí, cítíme to tělesně (závratě a motání hlavy, pocity změny tlaku...), vztahově (čištění hlavně srdečních čaker - tedy plíce, srdce)
a komunikačních (vše kolem krku), přichází touha lidí přijmout nové energie a vstupovat "čistí" do všeho, protože těžko si neumytý kominík může navléknout sněhobílou košili, aniž by ji ušpinil. Lidé to
podvědomě ví, proto se děje, co se děje. A hodně moc se toho děje... A

Můj autobus z příkladu. Je to můj svět, má hra, mé řešení. Jednoho dne se rozhodnu - kdosi mě k tomu přivede, že začnu žít vědomě. Když si uvědomím, a to je právě to "vědomé přemýšlení", začnu si klást otázky.
Proč mi vadí, že se ten autobus zpozdí? Co se děje tak hrozného? Uteče mi za ty dvě minuty něco? A jak vidno, rovnou s otázkami přichází nabídka i řešení a odpovědí. Neuteče. Alespoň si popovídám se
sousedkou, na kterou nemám jindy čas. Mohu ty dvě minuty využít k dechovému cvičení a vizualizacím svých přání, mohu si přitom hrát se světlem a snažit se pozorovat aury okolostojících lidí. Mohu si snažit umět vizualizovat - "vyfotit si do hlavy" třeba dům naproti, pak
zavřít oči a snažit se ho co nejvíce vybavit, do sebemenších detailů. Mohu si opakovat anglická slovíčka nebo vymýšlet báseň. Cokoli se dá s tím časem udělat - a nikde nebude chybět. Co se stane? Situace mi přestane časem vadit. Nebo i rázem :-). Využiji toho, co nabízí tento čas. Ale hlavně se zbavím bloku v sobě. A najednou - zázrak. Autobus nějakým záhadným způsobem začne jezdit včas. Upraví se jízdní řád tak, aby stíhal zastávky, autobusák se rozhodne přestat s kouřením a vyjede o minutku dřív, přidají linku, takže se nebude tlačit na zastávkách tolik lidí a bude více času na nástup i výstup... to už je jedno, jaká situace tomu napomůže. Změnila jsem se já - v sobě, změnil se i můj svět. Vytlačila jsem myšlenku na "hnusnej svět" a nahradila ji tím, co mi v životě skutečně pomáhá. Svět najednou "půjde na ruku". A ego zmlkne, proč by taky mluvilo, když se máme najednou dobře?

Tohle byl příklad - možná jen nicotný a jsou "důležitější věci". Ten seznam může mít stovku položek a všechny se dají takto řešit. A změní se i druzí, to je na tom to nejlepší. Buď se změní, nebo odejdou z
našeho života a nahradí je ti, co nám budou blíže a budou s námi "vibrovat", nebude už co (se) učit (ač celý život je v podstatě co se učit), ale bude to jen společné žité na jedné vlně - krásné a šťastné. A příležitostné bouřky nebudeme vnímat jako katastrofy, ale jako další odhalení cosi v sobě, co ještě není zcela vyřešeno a chce se to vyřešit.

Druhý seznam bude těch pozitivních věcí, které nám dělají radost. Pokud je jich tam málo, je třeba se nad tím zamyslet a honem rychle si nějaké přidělat :-). A co nejčastěji tomuto žehnat. Například se mi
bude líbit, že uvidím, jak v autobusu pustí teenager babičku sednout. V duchu z toho mám radost (ego si možná zasteskne, že "mě nikdo nikdy sednout nepustí" :-) ), ale skutečné Já zaplesá a hned tuto situaci podpoří svým "žehnám této situaci, nechť je více takových krásných vztahů mezi lidmi a situací".

Vztahy partnerské? Ber prosím, že jste si vzájemně těmi učiteli. On Tvým, Ty jeho. Nesnažíte se pochopit jednání toho druhého, ale vyvoláváte jednání své - kdysi takové uložené - a chcete se ho zbavit. Až naleznete onu rovnováhu, napůl voda, napůl vzduch, až se začnete zamýšlet na sebou víc, než nad tím druhým, pak váš vztah budou vystavovat v učebnicích partnerských vztahů. Do té doby... času dost - na všechno.

Vědomý život není snadný - alespoň rozhodně zpočátku ne, ale je plný zázraků - bez "náhod". Vše se začne měnit a my začneme vidět "svět jinak". Pokud se udržíme v tomhle módu, budeme
si přitahovat do svého života vše, co skutečně chceme - protože to dostane prostor, vytlačíme-li to staré, co nás brzdí, co dělá ze světa "černou šmouhu". Bude pak ještě vlastně místa pro vlastní naštvanost na druhé? :-)

Samozřejmě, jako vždy, můžeš mít na vše jiný názor. Rozhodně mě zajímá a ráda si přečtu, jak to vidíš Ty, pokud zde zanecháš písmenka v komentáři či v e-mailu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Mil Mil | E-mail | Web | 23. listopadu 2012 v 14:25 | Reagovat

Tak, jo asi budu první, a snad ne poslední co k článečku něco dodá Luci.

Víš takové to zlobení se na něco někoho, mě ještě občas přepadne ale hned si v duchu řeknu asi naivně:
"Přeci nebudeš, vysílat negativní myšlenky, k pošťačce, tramvajákovi nebo komukoliv, oni za to nemůžou." Prostě si tak nějak uvědomuji, že to vlastně nechci dělat z principu... Otázka je jestli je to dobrý nebo ne. :-P

A víš co si myslím o konci světa, nic katastrofického se nestane a už vůbec ne v jeden den. Myslím že velká změna nastane ale v myslích mnoha lidí. Tak to cítím já. Prostě že možná proběhne něco ale možná pro člověka co na to nebude připravený, se to bude podobat vnitřní cunami... A věřím i tomu co říkáš o lásce.

Jinak, celkově se mi článek moc líbí, díky za něj. :-D Krásný den všem kdo sem ještě zavítají.

2 all-is-magic all-is-magic | E-mail | Web | 25. listopadu 2012 v 18:09 | Reagovat

Je to zajímavé, ale já v poslední době moc nebývám na nikoho naštvaná...

Jinak to je moc hezky napsané, podnítí k zamyšlení nad sebou :)

3 Lucka Lucka | E-mail | Web | 5. prosince 2012 v 22:05 | Reagovat

Ahoj Mil, napsala jsi, že si to UVĚDOMUJEŠ, tudíž to značí, že žiješ vědomý život :-). Je to krásné, umět se hlídat, nešířit nic, co nechci, včas se umět zarazit a vědět, co skutečně nás nutí k vysílání negací k druhému - a to je to naše nevyřešené nitro. "Díky, že jsi mě na to upozornil", to je reakce, která přichází vzápětí, když mám chuť vyslat negaci. Na speciálně tyhle stavy používám techniku Hoóponopono, která mě už tolikrát dovedla do stavu ohromného pocitu radosti, ačkoli jsem ještě před chviličkou měla chuť zuřit :-). Ano, tsunami v nás, já tedy nevím, ale v sobě mám bouři už hezky dlouho, občas z toho i mořskou nemoc :-). Pakliže by toto zasáhlo velkou část populace, myslím, že by to byl skutečně ohromný skok lidstva kupředu - a správným směrem. Děkuji za komentář a přeji též pěkný den. [1]:

4 Lucka Lucka | E-mail | Web | 5. prosince 2012 v 22:10 | Reagovat

All-is-magic, to je fajn, že nebýváš naštvaná, moc Ti to přeji! Jak se tak rozhlížím, hodně lidí naštvaných je, a to i kvůli hloupostem. Pak vniká spousta nedorozumění, bolení hlav a negativní energie, která ve svém výsledku ovlivňuje každého z nás. Naštěstí jeden úsměv dokáže vyrušit deset zamračení, tudíž jen houšť takových, jakých jsi Ty! Děkuji za komentář a přeji vše dobré! :-)[2]:

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama