Tobě, Čarodějko

1. května 2017 v 1:15 | Lucka |  Dopisy andělským srdcím

Na památku všem ženám, které zemřely v "očistném" ohni kvůli Bohu jménem strach a na obnovení sil u všech žen, které se cítí býti (jsou) čarodějkami...

Ty to víš a já také, že neexistuje hranice mezi životem a smrtí, tak jsme tu dnes všechny pohromadě a jen tiše pozorujeme tu "hru na pálění čarodějnic", kdy oni neví, co vlastně oslavují, jen využívají příležitosti k posezení u ohně, byť ani netuší, jak moc se i jich dotýkají dávné rituály, co nezanikly společně s tikotem hodin...

Sestry, snímám vaši vnitřní bolest, kterou vnímám z každé z vás. Je pryč. Rozplývá se jako dým a splývá se vzduchem, který vdechuji do svého duchovního srdce a zde proměňuji na ryzí Lásku. S výdechem ji posílám všem, všem ji věnuji, aby v každém nádechu mohli pocítit radost, mír a pochopení. Zapaluji oheň, na vzpomínku, která z mizí z bolesti, a přemění se na vzpomínku na vaši ochotu pracovat s vyššími silami, na obnovení hlubinné paměti všeho, co jste se raději naučily zapomenout, než aby ve vás váš um pracovat s vyšší podstatou vyvolával neustálý strach o život, nejistotu a bolest ze souzení a odsouzení těch, co nepochopili či nechtěli chápat. Plamen hoří a spaluje veškerou onu bolest, jednou provždy ji odstraní z každé z vás, až budete čisté a znovu odhodlané nezapomínat na sebe, na své ženství, krásu i magii, co nám byla dána do vínku a co v nás raší a jen se chystá prodrat na povrch a ukázat nám naši skutečnou sílu. Nesoudím ty, kteří ubližovali, protože jen uctívali svůj Strach, kterému dali říkali Bůh - nemocnější "cosi" silného a emočně nepojmenovatelného, kvůli čemuž je bojácný schopen čehokoli. Žehnám všem z vás, které jste zemřely a váš popel byl dán na oltář tomuto Bohu. Žehnám vám a očišťuji vás plamenem, co kdysi tolik ublížil, ale dnes je tím nejlepším přítelem naší duše, protože díky splynutí s ním je dnes v nás tolik ohně, že může zažehnout sílu odhodlání obnovit své staré vědomosti, povzbudit své ženství k "převzetí moci" ve jménu Boha jménem Láska.

Až uhasím plamen, až pohasne v mé dlani, a ukončím magický rituál, ukončím i věčnou doutnající bolest v každé z nás a rozdmýchám ten náš vnitřní plamen, plamen Lásky, kterou už budete navždy plát - svobodě a s vírou, že i k těm nejzatvrzelejším a nejustrašenějším srdcím se dostane potřebné energie k úspěšnému vyléčení se a probuzení ze světa iluzí.

Nechť se vám daří dobře, sestřičky.
 

Vytvoř si vlastní meditaci

26. dubna 2017 v 20:58 | Lucka |  Meditační techniky
... aneb jak se z malé chvilky věnované sobě může stát začátek umění žít vlastní život

Jsi-li běžným, jakože "běžným" být primárně nemůžeš, neboť jsi originálem v každé své buňce, ale jsi-li "běžným žákem" ve smyslu učení se meditaci, očekáváš vedení. Hledáš učitele, někoho, kdo ti poví, jak na to, nebo kdo tě alespoň kamsi postrčí. Jsi tu a znáš jistě již několik meditací, máš za sebou více či méně pokusů o meditaci, případně můžeš být mistrem meditace, který se "umí přepínat" v hladině vědomí, jak se mu zlíbí, i tak - očekáváš signál odkudsi z vnějšku, že tě dovede k vytouženému cíli. očekáváš vedení. Vedení slovem, kdy posloucháš a upadáš do hladiny alfa či jiné hladiny vnímání, kdy cestuješ s tímto slovem krajinou příběhu v meditaci popisované, posloucháš instruktáž o způsobu dýchání, o způsobu uvolnění a naladění se na vnitřní hlas. Je to nesnadná a zdlouhavá cesta, která je jakoby vytržením z kontextu "běžného života", protože běžně v meditaci nežiješ. Ať už jsi dál v meditačních pokusech, nebo jsi teprve na začátku, jsi tu, na internetu, a čteš, jak udělat to či ono, případně posloucháš něčí libozvučný hlas, hlas průvodce.

Průvodce je jen řidičem taxíku, a na tobě výhled z okna a dosažení "místa" vzdáleného od "výjezdu". Řidič může i ukazovat, kde co je, kde máš - můžeš co vidět, napravo, nalevo, nad sebou i v sobě, ale - stále je to "vnější" faktor, kdy se vezeš a učíš znát cestu do vysněného místa. Řízení ale jednou budeš muset převzít sám. Sám zvolit cestu - nebo ne-cestu, sám ji vytvořit, nejet tou, co vytvořili jiní, protože nevíš, kam oni chtěli jet. Můžeš mít tisíc kamarádů, nebo třeba jen deset, pět nebo jednoho jediného přítele na život a na smrt, ale stejně - uvnitř sebe vibruješ jen a jen ty sám. Ty jsi ta myšlenka na sebe, ty jsi ta vibrace, která tvoří sebe, svou realitu, život. I meditaci.

Podívej, když ti teď řeknu, že jsi všemohoucí bytostí, můžeš na to mít všerůzné reakce. Poklepat si na hlavu s tím, že se zamyslíš, co všechno nedokážeš - a budeš mít pravdu. Můžeš si říci - něco na tom asi je - když se snažím a myslím, soustředím, vše mi vychází - a budeš mít pravdu. A také - můžeš hltat tyhle věty a říkat si - ano, já vím, já jsem skutečně všemohoucí bytost, cítím to v sobě, v každé buňce svého těla - a budeš mít pravdu, samozřejmě. Ale už jen tím, že čteš tyhle řádky, jsi manipulován. Teďka mnou, například. Čteš, necháváš na sebe působit slova, věty, naskakují ti myšlenky, pozitivní, negativní, neutrální, naskakují ti postoje k textu, ke mně jako autorce, samotnému k sobě i k pravdě. Hledáš shodnou vibraci, můžeš ji nalézt, ale můžeš se i "nenaladit" a vše považovat za "blábol".

Já ti ale přesto všechno řeknu, že jsi všemohoucí bytost. Vše-mohoucí, znamená, že vše můžeš, ne že vše musíš dokonale zvládáš - ovládat - a přesto - zvládáš vše ovládat přesně tak, jak tady v této chvíli potřebuješ a nejlépe umíš. Chápeš? Jako všemohoucí vše můžeš. Schválně - jaké to v tobě vyvolává pocity? Můžeš si dovolit vše, bez ohledu na to, která z myšlenek to brzdí (např. "ne, nemůžu si dovolit letět na Kanáry, když na to nemám peníze"...). Ať je to, co je to, je to jen myšlenka, kterou lze změnit. Můžeš si dovolit letět na Kanáry, nepřemýšlej, jak a proč to udělat, jen zkus připustit, že smíš. Že to prostě smíš udělat, jako smíš přejít ulici, to si také nezakazuješ a nekladeš si podmínky, za jakých okolností smíš přejít, nestresuješ se s tím, zda to někomu nebude náhodou vadit. Prostě víš že smíš a hotovo. Co vibruje v tobě, že "nesmíš?" Může naskočit cokoli - zkus si říci, že smíš...

Fajn. Možná to chce chvilku cviku, ostatně - co to má společného s pravou meditací? Jsi tu sám a všechno smíš. To je sám o sobě meditační stav - "medicína = uzdravování". Výchovou máme pocit, že potřebujeme učitele, průvodce životem, autoritu, někoho, na koho se můžeme spolehnout. Takhle začíná veškerá lidská cesta. Už vznik nového člověka potřebuje pohlavní buňky dvojího typu, které splynou v jednu, a ta se začne množit. lidský zásah do lidského zrození. Potřebujeme lůno pro zrání lidského "obalu", ze zárodku vzniká nový člověk. Bez lůna - výživy a ochrany - by nebylo možné dokončení vzniku lidského jedince a jeho ideálního naprogramování pro fungování ve fyzickém světě. Pak už to jde jen dál. Na svět nám pomůže lékař, pak se role prvního vychovatele ujímá lidská bytost, v ideálním případě matka, která nás krmí, přenáší, zahřívá, ochraňuje - a vychovává k obrazu svému, k obrazu svého nejlepšího a nejčistšího svědomí - tak jak to jedině umí. S tímto zárodkem našeho života začíná též zárodek toho vědomí - "vědění" - že potřebujeme učitele, někoho, kdo už to tu zná, kdo se tu umí pohybovat, potřebujeme ochránce, vědátora, který všechno ví, a umělce, který všechno umí a kterého vnímáme jako svého "náhradního boha". Tohoto svého vychovatele se naučíme ptát se na vše, co smíme a nesmíme, protože máme pocit, že on to ví líp, protože nám pomáhá přežít. Bez tohoto člověka bychom ve fyzickém světě nepřežili ani prvních několik hodin. Jde to dál. Bereme to jako samozřejmost, že nás někdo vede, vychovává, nepřemýšlíme nad tím, hrajeme si a na starosti máme svého vychovatele, kterého chceme či nechceme respektovat, ale respektujeme, protože nám nic jiného nezbývá. Chceme žít, jen žít a nic víc, zkoumat všechny formy života, někdo ale zatím začne formovat naši osobnost, aniž bychom si toho všimli. Učíme se chodit spát, kdy se nám nechce, jíst, když nemáme hlad, učíme se, co je dobré, co je špatné, co se nehodí, učíme se, jak se máme v jaké situaci cítit, i když vůbec nevíme, proč vlastně. Učíme se, kým máme být, protože to je obecně přijatelná norma, abychom "tím oním" byli. Kým to je, to nevědí ani sami vychovatelé - ovšem - byli tak vychováni také, svými předchůdci - těmi, kteří jednou také byli vychováváni. Celý dětský život se o nás někdo stará a postupně se snaží předat nám pocit zodpovědnosti za svůj život, mnohdy ovšem i s tím, že v tom životě plném zodpovědnosti musíme být nesvobodní, abychom nezasahovali do (nesvobodných) svobod druhých. Dospějeme, ale pocitu toho, že potřebujeme svého vůdce a gurua, ochránce, někoho, od koho potřebujeme přijímat lásku a komu ji potřebujeme dát, před kým se můžeme ukázat, jací jsme, kdo jsme, projevit sebe samotné a přitom zodpovídat jen za tu část, za kterou jsme se naučili zodpovídat - např. za dodržování dopravních předpisů, zákonů, za osobní hygienu, za vlastní děti. Naučili jsme se býti sociálními jedinci, kteří potřebují vztah s druhými, jinak se nich projeví známky stresu. Potřebujeme přátele pro dobrodružství, potřebujeme s někým sdílet své problémy a potřebujeme s někým slavit své úspěchy. Žijeme ve společenství rodiny, ke které tíhneme více už s ohledem na to, že oni jsou ti nejbližší, kteří nám ve světě pomáhají zvládat náš vlastní život.

A po tom všem - či do toho všeho - přijde potřeba jistého typu samoty. I ten největší excentrista potřebuje být občas sám. Jediným typem samoty, kdy jsme skutečně sami - tedy sami sebou - tou esencí, kterou jsme, bez lidského obalu a chování, je ve spánku (tedy většina z nás, lidí). Spánek není potřebou regenerace organismu. Ve fyzickém světě je to tak nastaveno, aby se to mohlo zdát. Ovšem - srdce jako fyzický orgán funguje po celý život. Srdce je neunavitelné. Začíná bít dvanáctý den po oplození vajíčka - a pracuje bez přestávky do posledního výdechu člověka. Samo - od sebe, nikoho se neptá, jak na to, nikoho se ani neptalo, zda smí. Smysly, plíce - i svaly - i když "relaxují", jsou neustále připraveny na zrychlení, na akci. Neutichají jako mohou utichnout stroje v továrně, když se zastaví provoz. Nikdy ne zcela, dokud žijeme. Tělo biologické za ideálního stavu přísunu živin by se dalo "naprogramovat" k řízené práci i relaxaci bez spánku, jako továrna s nepřetržitým provozem. Umět se - naučit se - "za chodu stroje" vyživovat, promazávat, udržovat tělo zdravé a plně funkční, nepotřebovalo by spánek - ani mozek ne. Jen duše, naše pravé já, si potřebuje na chvilku oddychnout od té hry na život ve fyzickém těle, tak se na chvilku vrátí do sebe, domů, do neomezenosti. A to je to, co meditující člověk mimo jiné od meditace očekává. Jak je možné, že spát dokážeme ihned od narození? Respektive - prospíme až 23 hodin denně v prvních dnech - a nikdo nás to neučil. Devět měsíců jsme byli ve stavu spánku před "dozráním" těla a příchodem na svět. Je to něco co umíme. A stejně tak umíme všechno ostatní. Kdo nebo co v nás řídí tlukot srdce, že se nikdy nezastaví? Jak to, že jakýsi autonomní uzlík je schopen vytvářet vzruchy a stimulovat srdce? Ať se děje, co se děje? Zcela sám... Samota naše. Lidská. Ve spánku jsme sami, i když zažíváme příběhy jiných realit, co nazýváme sny, co se nám mohou promítnout jako dobrodružství nynějšího života. Duše na nic nezapomíná - a když si s sebou přinese esenci z jedné reality do druhé a "kontaminuje" jí život, ve kterém jsme právně přítomní a vnímáme, myslíme si, že jsme ve snu jezdili na červeném slonovi a přitom hráli pexeso s anglickou královnou. Sny mají význam pro toho, kdo se tomuto oboru chce věnovat. Vlastní duše si hraje s obrázky a předkládá je sobě samé ve fyzickém světě - a tatáž duše si pak snaží "vzpomenout", co že to vlastně všechno znamená. Je to fascinující.
Do všeho vstupuje řízený faktor zapomnění, aby to vše mohlo fungovat. Dokud budeme chtít tuhle hru hrát a budeme chtít zapomínat... Až se rozhodneme, že nechceme, vše zmizí, pak pochopíme.
Odběhla jsem od tématu, ovšem samota, ne asociální chování, ale samota a umění býti sám za sebe jako náš srdeční sinusový uzlík je to, na co bychom se měli skutečně zaměřit v "opravdové meditaci". Potřeba vychovatele a "kohosi vnějšího" se u nás projevuje i v dospělosti nejen závislostí na druhých, na tom, že "oni mají pravdu", na tom, že jsme docela snadno manipulovatelní, když posloucháme pohádku a bezmezně věříme tomu, že ten, kdo ji vypráví, má pravdu, protože rodiče v našem dětství také mluvili pravdu skrze pohádky, skrze sebe samé a svůj příklad. Veškerá výchova směřovala vždy k tomu, abychom dospěli - vyspěli do samostatného jedince, ovšem také k tomu, abychom věřili druhým víc než sobě, myšlenkám, že "na jejich názoru záleží", "záleží na obecných pravidlech společnosti" a "k nim je třeba se chovat lépe než k sobě". Příkladem může být jednoduché přesvědčení, že druhému "nesmíme" říci, že je blbec, když něco hloupého vyvede, kdežto o sobě to "beztrestně" mohou prohlásit i děti - a vychovatelé se zaradují, že je mladý člověk schopen sebekritiky, tedy směřuje ke správnému a "realistickému" pohledu na sebe samého.

Všichni "kazatelé" jakéhokoli druhu se na nás obrací jako na nesvéprávné bytosti - a mají do jisté míry pravdu. Oni totiž vědí, že díky naučenému poslouchání jsme ochotni poslechnout druhého snáze než sami sebe. Káží, že když je poslechneme a využijeme jejich "produktů", budeme se mít lépe. A mnohdy vědí, že lžou a že manipulují úmyslně, využívajíc toto naše poslouchací naladění. Snadno se necháme přesvědčit, že potřebujeme lepší prací prášek, cestovní pojištění při cestě na dovolenou, bezpečnější automobil, protože jinak se snad nedá ani přežít ve společnosti… nebo že potřebujeme finanční poradce, protože si neporadíme se svou výplatou. Respeketive - ano, poradili bychom si, kdyby ti "hodní a milí" nenabízeli pomoci s tím, co dávno umíme - ale protože jsme se naučili věřit, že ti "hodní a milí" mají pravdu, tak jim bez úvahy nacpeme své úspory, oni si z nich notnou část vezmou a se zbytkem udělají to, co bychom při troše přemýšlení udělali i bez nich - ovšem máme pocit, že jsme se svěřili do rukou odborníků - a to je tak správně. Nejen "sofistikovaní" poradci - např. lékaři jako odborníci na naše těla, právníci, orientující se ve změti paragrafů či naprosto neznámí autoři článků v novinách, kde jsou psány ony "pohádky", které jsou pro nás pravdivější než vlastní pravdy, až se stávají těmi nejpravdivější informacemi na celém světě. Poradci s výběrem vhodného oblečení, výživoví poradci, trenéři ve fitness centrech. Ano, všichni tihle jsou studovaní oborníci na univerzálnost. Mohou univerzálně vědět, že máme většinou dvě nohy a dvě ruce a jednu hlavu, takže se nám pravděpodobně budou dobře nosit šaty a klobouk či dělat kliky pro posílení určitých svalů, ovšem nikdo z nich není studovaný odborník na nás samotné. Nikdo. Ani rodiče, ani přátelé, ani guruové. Ani věřící - ti, kteří se obrací na vnější božstvo všeho druhu, poslouchají, že mají nenávidět homosexuály či lidi, věřící v jiné vnější bohy a v rámci pravd kazatelů a z úcty k jejich pravdám mohou i zabíjet. Nedospěli do dospělosti - vyspělosti vlastní duše, která čelí životu, "dospělosti" toho, že jedinou tvůrčí bytostí a osobností, je člověk sám uprostřed sebe.

Stejně jako lidská bytost nepotřebuje nápovědu, jak má bít její srdce, nepotřebuje nápovědu s čímkoli jiným, s čím se v životě setká. I ti nejvíce smutní lidé, co se nachází v nejhlubších depresích a mají pocit, že jejich jediným východiskem musí být jedině smrt, ve skutečnosti nepotřebují vedení a pomoc kohokoli druhého. Ani vítěz nejprestižnějšího sportovního zápasu nepotřebuje pomoci "zpátky na zem", aby nezpychnul. Nepotřebujeme povzbuzovat, radit, sdílet… jen jsme uvěřili, že ano - a vzdali se té oné skutečné zodpovědnosti, do které jsme měli dospět, protože je to pro nás citově snesitelnější a je na koho svalit náš strach ze života a naše činy a myšlenky.

I já, co teď píšu tyhle řádky, vím, že ty je číst nepotřebuješ. A já je nepotřebuji psát. Jen jsme se to naučili potřebovat místo toho, abychom pouhým pozorování vybírali, co je pro nás z nepřeberné nabídky "prožitků" vhodné a co chceme odmítnout, protože se nám to zkrátka nehodí do mozaiky, ze které si chceme složit vlastní život. Nějakým způsobem jsme se naučili komunikovat - a tohle je jeden z nich. Proto tě vyzývám a žádám - odmítni tyhle řádky jako dogma - a najdi si vlastní pravdu.

Hraješ hru - a já říkám - je to jen jevištní hra - a jestli chceš - je jen na tobě, chceš-li z ní vystoupit nebo hrát dál - s vědomím, že hraješ, nebo hrát čistě nevědomě, a držet se scénáře, který sis sám napsal, aniž by sis na to pamatoval. Chceš-li se někdy juknout za oponu a třeba i pochopit, že hraješ hru (a právě teď, když čteš text podobný tomuto, najukáváš s touhou poznat, co za tím vším je…), uvědomit si to, a pak se do hry vrátit, medituj s druhými. Věř jim, poslouchej jejich hlas, nech se jimi vést. Většina z těch, kteří "jsou tak daleko", že namlouvají meditace a snaží se pomoci lidstvu třeba i tímto způsobem, mají pocit, že jsou tu proto, aby skutečně pomohli - sobě i druhým. Pomohou ti - hrát lépe tuhle hru. Snadněji. Lehčeji. Pomohou i třeba více vyhrávat a hrát s více přáteli a mít se fajn, umět řešit lidské potíže, pomohou ti "dostat se ze dna" a najít slunečné paprsky a třeba i tobě samému zazářit tak, že budeš šťastný. Ano, jsou to báječní lidé, andělské bytosti a já děkuji, že jsou. Jsou to ti, kteří pomáhají hrát druhým jejich vlastní hru v rámci jejich vlastních her.


Ovšem - chceš-li jít dál - za tuhle hru - neptej se nikdy nikoho, co máš dělat. Neptej se mě. Přestaň číst tyhle - a jakékoli řádky a přestaň poslouchat meditační nahrávky. Nepouštěj si hudbu, která ovlivní tvé vnímání a "pomůže" - tedy - nepomůže ti vnímat jinak. zapomeň na tenhle svět, jako umíš zapomenout ve spánku. Zapomeň na všechny obrázky v hlavě, protože cokoli, co ti vytane na mysli, je ze světa her, ne ze skutečného světa, odkud pocházíš. Nekritizuj se - ani nechval. Emoce patří do hry, jen do téhle pozemské hry. Není to nic podobného tomu, co je zde, tak to jen obtížně mohu vysvětlit tím, co je zde - písmenky, pocity, hrou na literaturu, textem "k zamyšlení". Zkrátka - buď sám sebou. Není to klišé. Není to bytí sám sebou ve hře, bytí člověka, je to to nejhlubší, co si sám sobě můžeš říci. Jsem sám sebou. Sám sebou není role matky, není to kožená bunda a motorkář, milovník zvířat nebo květinářka nebo učitelka či duchovní vůdce ani anděl. Sám sebou je sám sebou, to nemá žádnou formu, která je popsatelná. Ty víš, co máš dělat. Víš to -a jsi vše-mohoucí. Můžeš vše a můžeš si dovolit meditovat a víš, co máš dělat. Prvně v životě nikoho - skutečně nikoho a nic neposlouchej. Odmítni to. Oslepni a uvidíš. Ohluchni - a pak uslyšíš, co slyšet máš, a už nikdy nebudeš potřebovat nic, co patří do hry. Nebudeš to potřebovat, to znamená, že na tom nebudeš závislý - nebude na tom záviset kvalita tvého života. Jsi-li připraven - a skutečně to chceš, zvládneš to. To je tvá meditace. Pak se vrať do hry a hraj - už navždy podle svých pravidel.

Zpráva Mysli Myslím

15. ledna 2017 v 20:25 | Lucka |  Rozhovory se sebou
Napsáno technikou automatického psaní, neupravováno

Tik...
Jsem nekonečnou myslí, jsem rotujícím vírem myšlenek, které přišly z Velké Prázdnoty a neznamenjaíc nic, tvoří přitom vše. Jsou jen myslí, jen jako když ležíš a necháváš své myšlenky plynou a přicházet a odcházet a noy se mísí v bublající gejzír duhové přítomnosti všheo, co zasahje do tvého domnělého života. Jsi jen várem. Jsem vírem, který rotuje a uprostřed něj uprostřed sebe sama stojím já jako v e středu tornáda, kde je neskutečný klid a okolo zručí světová obouře ,kde vše létá, točí se promíchává, probleskuje, a ty skze tento vír, tuto neprostupnou tmu nevidíš ven a myslíš si, že je to vše, co je, přitom jsi sám uprostřed a bouř samotná se tě netýká. Jsi okem toho všeho, přitom slepým okem, co nevidí než tmu a rotojící myšlenky. zadíváš-li se vzhůru, vidíš měníscí se neboe, slunce, hvězdy, tumu světlo, podle aktuální nálady a stavy tvé ho srdce, tvé aplitudy života nahoru a dolů nahoru a dolů, přitom sji nic. Ne nic jako nula, ale nic, ze kterého je tvořeno vše. Jako bílá barva obsahuje všechny druhy barev a dává potenciál jim vyniknout ajtak i ti y jsi ničím s potenciálem všeho. Není tu nic poevného, jen vše rotuje tak silně a rychle, že to neprohlédneš sedíš uprostřed svého vesmíru, tváříš se nějak a myslíš si,k že jsi uvězněn v bouři a že ostatní jsou vězněni ve svých bouřích,k a ty tě ani nezajímají, protože k nim nemůžešš skze tu bariéru myšlenkech na hmotu, do které narážíš. Tohodneš se vstát a jít a tvékroky tě povedou kamkoli tě jen napadne, ale bouře tě obklopuje stále, sále tatáš ntemnota a rotující myšlenky. Jsi potenciálem samotným tohle všehcno změnit. Nejsi člověkem, jsi potenciál myšlenky lidské formy. Vidíš ´to všecno, chceš z toho ven, ale nejde to. Je to jak ovězení, chceš pryč, zrušit to, chceš domů, a čím více neklidu v sobě vyvoláváš a strachem oplýváš z toho vězení, tím více se svazuješ, tím vícětší a rychlejí vír tvoříš a tím menší šanci máš proniknout. Když ti doujdou síly a ty zastavíš a panteš a odevzdáš sez, zjistíš, že bouře se utišila. Je ti to jedno, jsi ve stavu, dky ti je všechno jedno, jen aby to už skončilo. Ležíš uprostřed vězení a abouře se kludňuje a stává se býti rpůhlednou. Ty spatříš, že okolo všech lidských takzvaných duší jsou víry,a ž ejsou tam stejně neprostupné kotouče, které nemůžeš zastavit, protože patrí jim, duším, myšlenkovým vibracím těch druhých. Přitom si uvědomíš, že i oni jsou jedno s tebou, nebot jsi produkterm stejné velké jedné mysli, jsi stejným druhem jedné myšlenky, jako je to, když člověk myslí na hru stejně jako myslí na problémy. Stejný produk, různá energie, různá vibrace, jedna Mysl. Uklidníš se , protože chce švidět víc, chceš prohédnout bouře druhých a spatřit myšlenkové formy, duše, psatřičt člověka , jeji oči, vidíš je, jvidíš jejich zoufalství a strach z vězení, vidíš jejich neomoci a omezení, které si sami způsobují svým myšlením, tím , že jsou, že se sami předurčili k tomu být. Chceš janednou všem pomoci. Tvá bouře zprůhlední a jejich bouře zprůbhelní a ty vidíš, protože vidět chce, to nekonečné zoufalstrví z nepochopení, je z nepochpení. Začneš na ně volat - hej, hele, to tak býtnemusí, ysli jinak, uzdrav se, podívej se na to jinak, vždyt sis to sám stvořil - a chceš je změnit. Jsi na duchovní cestě, o které si myslíš, že je psprává, protože je v souladu s tvými vnitřními pocity. Myslíšsi, že je správáná, tak JE správná. Pro mysl je halvní produk myšlení samo, ne to, co vymyslí. To je vedlejší efekt. Mysl cche myslet a tvořit mylšnek, ynezáleží jí na tom, jaké myšlenky to buduo. Miluje, když myslí! Proto nesoudí, že ses vydal an duchovní cestu, ty mysl z velMysli, ty, kterážto jsi nástrojem Velké mysli. Rozhondš se, a to je myšlenka , tvůrí myšlnk,a že chceš pomáhat. Ostatní uvidí tvou zář, tvé světlo, tvé rohnoduntí a začnou cítit, že bys jim mohla pomoci. Všichni chtějjí tvou pomoc a myslí si, že jsi obdarována, protože oni jsou nve vězení a ty dokážeš prokouknout skrze to. Je to pro tebe náročné, ale chceš vyhovět. Ccheš pomáhat jsi o to štastnější a o to více se snažíš pomáhat a je to nový kruh, nový vír, který vytvířš a vtshuješ vše ostatní k sobě, všechnu tu bolest, nemoci, cizíneštěstí. Oni jsou ti vděční. Ty duše jsou ti vděčné a pak si zvyknou a vyžadují pomoc automaticky. Najednou pocítíš, že nepomáháš, že tonení duchovní cesta. Porotože za ně řešíš to, co by měli řešit sami. Řešíš a pomalusi uvědomuješ, že tonení pomoc, že je to pomoc pekelná, protože si se jen stala sběračem odpaodků poi ostatních, zatímco oni si vesele trpí dál ve svých ulitách, zažívají nové bouře, nové nemoci, nová neštěstí a předpokládají, že ty jim pomůpžeš, že to vyřešíš. Najednou řeškneš NE. Nebudu to za vás řešit, protože vy jstte individuality, vy jste sami dokonalé bystosti, tkeré mají nástroje pomoci si se vším sami, stejně jako já. Oni se zaraží a obvi ní tě, že jsi je nechala ve štychu. Už tě nepovažují za světlo, ale za zrádce. Nechají tě být, ty upadáš do tmy a je to pád do vlastního víru tornáda, ve kterém myyšlenky zčernají a ty chceš opět domů. Duchovní cesta nevyšla. Ale zpústalo otevřené okno skrze tu bouři. Vše bolí, ale ty už teď víš, jak to vypadá venku, jak to ostatní bolí také, ale oni jsou nevědomí. Oni neumí porhlédnou skrze své bouře a vidět sebe uprostřed svého vesmíru na veliteslkém stanovišti. Věří a proto se jejich vírou stává pravda, že jsou ovládáni, že jsou nástrojem kohosi dalšího, a že je jen jejich osudem to všechno, a že nemá smysl se o nic moc snažit. Ty víš, že nemají pravdu, ale mají svou pravdu, která je tak silná, že dokáže zhmotnit tmu jejich vlastní noci za jasného slunečného poledne. Opatrně se postavíš a víš, že teď už na to půjdeš jinak. Že nbudeš pomáhat, ale budeš svítit, a jen být, jen říkat, že každá kdo chce, může najít vlastní světlo. Přitáhneš pár lidí, kteří mají touhu prohlédnout skrze své bouře a zahlédnou tvé světlo. zahlédnou naději, kterou uvidi v tobě, a ty jsi šťastný, protože jsi nastoupil novou duchovní cestu, o které teď už VÍŠ, že je správná. Budeš svítit a bude to krásné, bude to trvat dlouho. Věky. Ostatní už těnebudou využívat, protože se neudáš, protodže k tobě nebude smět nikdo, kdo by chtěl jen brát. Jsi příkladným duchovním a ostatní podle tvého vrozu zkoušejí nalést své vlastní světlo a svou vlastní cestu. Tváí bouře se opět stane zcela průhlednou a rotující myšlenky se ztratí do vysoké vibrace tónů nejjemnější hudby a barev. Vidíš světlo těch druhých, jak i jejich bouře se stává průhlednou a jejich víry září krásou do daleka, a na svých duchovních cestách pomáhají svým světlem druhým. Pak ale cosi zvadne. Ucítíš prázdotu. Ucítíš, že to není ono, protože mysl chce myslet, a tohle je stav, kdy je hotov výrobek, ale na novém se nepracuje, a to Mysl ničí a tebe bolí. Začneš propadat panice, že se vše vybudované zase zbortí, že přebytek světla nezničil veškerou tmu, ale že ji zavřel do temného vězení jakéhosi podzemního pekla, kde se teď nakumulovalo a hrozí ovládnout vše, aby mysl mohla dál malovat své scénáře pro životní víry všech. Cítíš zamražení na místě. Ostaní lidé na duchovní cestě, kteří nejsou tak daleko, to nechápou. Začnou se divit, proč jejich mistr podléhá jakýmsi depresím a jeho bouře se začíná zatmavovat, uzavírat před světem a dostanou i strach, že to všechno není pravda, že to byli jen kulisy. Někteří se vrátí zpátky do ulity svého temného víru, někteří buduo dál budouvat svou duchovní cestu a zůstanou zářícími, ale od tebe se oddělí. Zůstaneš sám, opět, v temnotě, v místě neprostupné tmy, temné noci duše, nekonečné bolesti, že jsi nenašel to své Domů ani po takhle vysoce duchovních prožitcích. Víš, že to nebylo ono, ačkoli to tak vypadalo. Víš, že jsi rozzářil soustu lidí a zažehl spoustu naděje, ale že to není ono. Ležíš a umíráš světu, ne fyzicky, ale duševně, už nechceš znovu začínat, nechceš dýchat, nechceš Myslet a necháš Mysl zemřít. Vše se zastaví. Vše. Tvá bouře, jijich bouře, bouře světa, pohyb hvěz, dech a vše se vejde do času mezi tikáním hodin. Zastavíš se, protože jiná cesta už není. A najednou pochopíš, že to všechno zmražené je zmražená Mysl, a že to vlastně všechno je jen odraz Mysli, která vzešla z Ničeho. Jen Mysl sama, nekonečná Myšlenka požírající sebe samotnou a ze sebe se zase rodící, přelaďující se podle momentálníh ostavu Mysli a dávající zažít jakési pocity v jakémsi těle za účasti jakési duše. Jsi to ty, kdo se zastavíš a uvědomíš si, že neexistuje nic, že existuje jen Nic a myšlenka. Že ty jsi produktem myšlení, stejně jako tvá duchovní cesta. Uvědomíš si, že neexistuje žádná bouře, a ona zmizí. Že neexistuje žádné světlo ani tma, a ono zmizí. Že ve skutečné skutečnosti neexistji ti druzí, druhé duše, a ony zmizí. Nejsou žádní jiní lidé, ani ty nejsi. Ty nejsi. Nejsi. Jsi jen vzdechem velkého ticha a prázdnoty, které řeklo - já jsem, a stvořilo sebe - tebe. Nikoho jiného. Nemáš matku, nemáš děti, bratra, nemáš přátele. Nejsou tu. Jsou to jen myšlenkové formy, které jsou tu pro tebe, aby sis mohl hrát jednu nekonečna her na jako. Nejsou tu stromy, které bys mohl zalívat a květiny, kte kterým bys mohl čichat. Nemáš šedé oči a nedýcháš vzduch. Spíše tě symbolizuje bezděčné mávnutí ruky, které nemíří odnikud nikam, jen je doprovázeno vyjádřenou myšlenkou. Uvědomíš si tuhle nelidskou a i nebožskou myšlenku a najednou zjistíš, že to je ono. Že to je to jediné nekonečné a nesmrtelné, neutichající, co může vždycky jen být a nikdy, nikdy nezamrzene na mrtvém bodě a nikdy tam nebuce cosi oponujícího, co by říkalo, že to není pravda. Je to obrovské probuzení do přítomnosti uvědomění a ty se to snažíš pochopit jako člověk, kde je tvé vědomí nyní umístěno. Rozhlédneš se kolem a vidíš, že nic není skutečné, i když se to tak zdá být. Že ti lidé, co jsou po ulici, jsou jen myšlenkové projekce a přijdou k tobě tací, o kterých si pomyslíš, že by měli přijít. Usměvavé babičky i vrazi a násilníci. Podíváš se na oblohu a zjistíš, že neexistuje. Že je to jen další z forem Mysli. Zjistíš a uvědomíš si, že není žádný Vesmír, nejsou žádná souhvězdí, nejsou žádné další civilizace a mimozemšťané, že to v dálce není žádná dálka a nejsou tam satelity, které přináší televizní signál. Začneš vnímat všechny hologramy a všechno jako a jako omráčena se ohlédneš, že vše, co jsi k dnešku udělala, bylo k Ničemu. Bylo to pro Nic. Bylo to je proto, že Mysl mohla Myslet. Vydechneš znovu a dojde ti, že není cesty zpátky z tohoto poznání. Nemůžeš zapomenout a víš, že je to Pravda. Jediná, která kdy měla skutečný smysl a která vibruje zcela s ano, i když to člověka bolí. Ihned se odpoutáš od člověka, protože už pro tebe bude tato forma příliš omezující, a staneš se sama Myslí. Řízenou myslí, která dosud pracovala jen v Podvědomí a utvářela tvůj "osud". Držela tě v bludu záměrně, aby oné hře na jako mělo smysl pokračovat, aby mohla být o to velkolepější, avšak vždy tu byly dokořán otevřeny dveře, abys prohlédla a viděla, co vidíš teprve teď. Že jsi se uvěznila dobrovolně. Že jsi souhlasila s uvězněním a zapomenutím na Mysl. Nyní s tebe spadly všechny okovy a ty víš, že už pro tebe nemůže být nic omezující, pokud sama nebudeš chtít. ŽE MÁŠ NA VÝBĚR.
... tak.

Nemluvíš s druhými. Mluvíš se sebou - s těmi, které sis vyproduktovala jako ty druhé, kteří s tebou buď souhlasí, nebo nesouhlasí.
Nastavila sis regulační systémy tak, že něco budď miluješ nebo nenávidíš. Že jsi na něco alergická, máš z toho strach či fobie. nastavila sis indiferentnost a vše promyšlené a dokončené už tě nezajímá. Je tu však vždy prostor pro to, že tě to zajímat může. Je tu program s chemický inženýrstvím, které zajímá chemické inženýry, ne tebe. Ale může tě zajímat, a proto tu je. Je tu program sportovní diagnostiky, která tě zajímá, a proto tu je. Jen se přesunuješ ve vědomí. Jen používáš tělo pro pohyb v kulisách a oči, mozek a srdce - pocity pro zkoumání svých výtvorů - pro zkoumání sebe.
Jsi jedna mysl. Každý člověk, který dospěje do tohoto bodu, ví, že je Jedna mysl. Ztotožni se s tím, Jedna Mysl. Když tvá matka dospěje to tohoto dobu, bude to pravda. Ona utváří vesmír a vše, co je vidět, i co není. Stejně tak jako to utváří nemluvně v Kongu nebo ruský prezident. I ty. Ty jsi jedinou myslí, jako všichni ostatní. Nesnaž se pochopit princip fungování, pracuj s tím a tvoř - mysli.
Kritizuješ-li druhé, dostaví se kritika, protože je to vibrace kritiky, ve které myslíš a která tě obklopuje a kterou zrovna jsi. Jsi kritika, když kritizuješ. Pak se dostaví kritika tvé osoby a ty si myslíš, že pochazí od těch druhých. Kulisy však nevysílají kritiku. Ty jen jsou a mění se podle tvého pohledu na ně. Není rozdíl mezi kritikou tebe tebou a kritikou tebe druhými a kritikou druhých tebou. Je to tatáž vibrace, která se týká tebe. Přemýšlej o tom. Dosaď si za kritiku milování. Miluješ-li, jsi milována. Očekáváš-li od druhých, bude od tebe cosi očekávaného. Tak to funguje.
Potřebuješ jíst, dokud si myslíš, že potřebuješ jíst.
Uvažuj - proč se díváš na televizi? Proč si naplňuješ hlavu programem běžícím mimo tebe? Vnímáš pak, kdo jsi? Jak dýcháš? Jak se jmenuješ? Ne, vnímáš vedlejší program a zcela s ním splyneš - tím spíše, čím více je pro tebe program zajímavější. Někdy se i ztotožňuješ s hrdiny, cítíš jejich strach a napětí, pláčeš nad příběhy - i přesto, že VÍŠ, že je to jen jako, že to není a stačí jen vypnout knoflík. Kolik toho vnímáš ze sebe, když tě televize nudí a nebaví tě program v ní? Hledáš další okolnosti, jak se zabavit, nevnímáš program, ale sebe a své myšlenky. To je účel celého "programu", ve kterém žiješ. všech kulis. Zabavit tě, vtáhnout tě do "děje" tak, abys zapomněla kdo jsi, co jsi, kým jsi a kým nejsi, aby ses stala součástí příběhu, který jsi vytvořila. A čím více se ti v něm líbí, tím více a snáze zapomínáš. Dokud nepřijde šok a ty nezatoužíš po jiném programu. Jednou ten čas přijde, dříve či později. V tomto nebo v tisícátém životě zatoužíš být zpět Doma. Zatoužíš se vrátit do nicoty, do Nic, kde nejsou emoce a myšlenky a koloběh flašinetových písniček. Zatoužíš splynout se Zdrojem, a proto ho začneš hledat, začneš pochybovat o programu, o životě a vydáš se... vždyť už víš. hraj si, jak chceš. Mysli na to, co chceš. Žehnej, protože žehnáš (jen) sobě. Pomáhej, protože pomáháš jen sobě. Pomáhej a ne proto, aby se ti dostalo vděku, ale že víš, že čím více prohramů sebe - "těch druhých" - čím více jedn nekonečné Mysli přetavíš na znalost Pravdy, tím snáze se bude zjevovat i program v Tvých pravdách a nebude třeba se neustále potýkak s pravdami a názory opačnými, vymyšlenými Myslí jen pro program, bude to snazší, prohlédnout, přesunout podvědomí do vědomí a měnit program podle svého, být tím programem, měnit prostředí, být vědomou myslí a neustále si to uvědomovat, tvořit, žít.

Tik...
 


Krásné narozeniny, Ježíšku!

18. prosince 2016 v 23:07 | Lucka |  Dopisy andělským srdcím

Milý Ježíšku!

K letošním Vánocům bych si přála... ale ne, takhle ne. Víš, vlastně mám všechno, co pro lidský život potřebuji. Tělo, ve kterém se mohu pohybovat, dýchat a tvořit, srdce pro koloběh lásky a dvě polokoule pro myšlenky, v nich mohu být sama svou zlatou rybkou i kouzelným dědečkem, co mi splní každé přání.

Takže jinak. K letošním Vánocům a výročí Tvého pozemského narození bych pro změnu ráda popřála já Tobě. Přeji Ti, milý Ježíšku, splnění Tvého nejvroucnějšího přání, pro které jsi mezi nás tehdy přišel. A i když jsi odcházel nepochopen, a vlastně i v dnešní době mnozí z nás stále nechápou, co chápat mají, nebo spíš doufají, že právě to jejich pojetí chápání je tím nejsprávnějším, i když tuší, že by to tak být nemuselo, děkuji, že jsi to s námi nevzdal a nevzdáváš. Nechci mluvit za ostatní, tak za sebe slibuji, že vždycky uslyším, uvidím a pocítím. Ač ne vždy asi jako člověk budu schopna uposlechnout, skrýt slzy a bezpodmínečně milovat.

Ať už jsi teď kdekoli a v komkoli (třeba i z nás), měj se moc krásně; a dívej se na nás prosím stále shovívavě, jako tehdy. Vždyť víš. Každý občas opravdu někdy neví, co činí.

Užij si dnes narozeniny podle svého. My ostatní se o to alespoň pokusíme. Jako každý rok touhle dobou. A kdo ví, snad časem nejen touhle dobou.

Děkuji za Tvou energii a důkaz, že "to" jde. Miluji Tě.

Krásné Vánoce!

Tvá Lucka

Praktické vnímání čaker

20. února 2015 v 20:26 | Lucka |  Pravda, láska a selský rozum

Způsob, jak je možné chápat čakry a jejich funkce v našem životě.
Čakerní vývoj od první do sedmé:
  1. mám hračku
  2. uvědomuji si svůj vztah k hračce. Pocit, že mi může způsobit radost, bolest, strach, že se rozbije i pocit, že s ní mohu manipulovat do jisté míry - a do jisté míry mé manipulaci odolává - s ohledem na to, jakou sílu dovedu projevit
  3. přebírám zodpovědnost za svůj vztah k hračce. Akceptuji hračku, takovou, jaká je. Vím, že mne nemůže nijak ovlivnit, pokud to sama nechci. Mohu si s ní hrát, ale nemusím. Mohu ji rozbít, ale nemusím.
  4. uvědomuji si sílu lásky jako mou nejvyšší schopnost, díky níž mohu spolupracovat s hračkou. Miluji hračku proto, že je hračkou, že sama sebe poskytla k dispozici mně, abych ji mohla využívat. Jsem vděčná, že si mohu hrát.
  5. komunikuji se svou hračkou tak, aby mi co nejlépe sloužila a byly využity všechny její funkce. Dokáži popsat její funkce včetně těch, ke kterým není primárně určena. Vyjadřuji svá přání prožitku s hračkou a podle toho s ní zacházím.
  6. umím hračku využívat různě v různých situacích. Rovněž vidím, že hračka není jen hračkou, pevnou věcí s pevně danou strukturou. Vnímám její energie a ducha hračky, která dává hraní si s hračkou příběh.
  7. vím, že já a hračka jsme Jedno


Vědomé tvoření "reality"

12. září 2014 v 8:00 | Lucka


Tenhle článek je k vidění i na našem druhém blogu http://meditaceprodeti.blog.cz/



Chaos v hlavě. Tisíce myšlenek, spousta snů a tužeb tak daleko od toho, co skutečně prožíváš. Jsi někde, kde jsi být nechtěl, děláš práci, co nechceš. Realita je šedá s občasnými záblesky "štěstí". Dny jsou si podobné, občas je přeruší "zážitek", který běžnou šeď jen zvýrazní. Sny je těžší a těžší naplnit, až jsou odsunuty a dojde ke smíření, že s tím nelze nic dělat. Připomíná Ti to něco?


Další články


Kam dál